Jezdkyně apokalypsy: Yves

Kapitola třetí - Zpátky doma

Jak jsem čekala, měla jsem tam spoustu zpráv. Napsal mi víceméně každý ze třídy, pak I pár dalších lidí ze školy. Dokonce jsem tam našla I jako úplně nejstarší otázky, kde jsem a jestli jsem v pořádku. Podle času to muselo být krátce po té nehodě, kdy si můj mobil byl asi už zaplavat. Naštěstí většinu lidí uklidnil status, který mi napsal Michel na zeď ze svého profilu, že jsem v pořádku a že mi nic není. Tohle mě inspirovalo a napsala jsem další status, tentokrát že jsem v pořádku doma a že všem děkuju za zprávy.

U poloviny z těch zpráv jsem ale stejně přesvědčená, že je napsali proto, že to brali jako společenskou povinnost. Stejně jako když někdo řekne, že se mu stalo něco smutnýho, tak řeknete, že vás to mrzí, I když vás to ve skutečnosti vůbec nezajímá. Odpověděla jsem proto jenom pár lidem. Třeba tetě Lorraine a bratránkovi Rickovi. Nejsem si úplně jistá, odkud se oni o nehodě nedozvěděli. Sice jsem Rickovi minulý týden psala, že jedu se školou na výlet do Vídně, ale nevím, jak se zpráva o nehodě rozšířila do Francie nebo jak moc se vyzná v českém zeměpise, aby věděl, že Nové mlýny jsou na cestě do Vídně. Anebo se to prostě mohli dozvědět od Michela.

K mému překvapení jsem tam objevila I zprávu od Jirky.

- Hej, kde jsi? Stihla jsi utéct?

- Kde jsi?

- ?

- Hledáme tě.

Pak tam bylo nějakou dobu ticho, to už jsem asi byla nalezena. Až další den jsem tam měla další zprávu.

- Ahoj. Nevím, kdy si tohle přečteš, ale chtěl jsem ti říct, no, že je mi líto, co se stalo mezi námi a co se stalo mezi námi. Doufám, že jsi v pořádku a že se ti nic nestalo. Snažil jsem se k tobě dostat a jet s tebou, ale nenechali mě. Tak na tebe myslím a doufám, že ti není nic vážného.

- Hej, četl jsem ten vzkaz u tebe na zdi. Jsem rád, že jsi v pohodě. Napiš mi, až budeš doma, ať se za tebou můžu stavit. Chybíš mi.

Sotva jsem to stihla dočíst, vyskočila mi další zpráva. Tentokrát od Kláry, které jsem chtěla taky hned napsat, ale předběhla mě.

- Jsi back!!!

Vzápětí mi od ní vyskočilo volání. Jako moje nejlepší kamarádka, je asi jediná, které bych ten videohovor přijala. Teda ještě asi I Rickovi, ale ten radši píše, než volá.

"Yay, konečně tě vidím. A vypadá to, že máš všechny části těla, nic ti neamputovali," začala se radovat, sotva mi vyskočila.

"Proč by mi měli něco amputovat?" natočila jsem trochu notebook, aby mi bylo vidět I do obličeje.

"Nejdřív kolovali zvěsti, jak jsi někde pod troskama a mohli tě z nich zachránit jenom tak, že ti něco useknou."

"Proboha," protočila jsem oči. Fake news jsou zlo.

"Tak povídej, přeháněj, co se stalo?"

"Radši mi řekni, co mám napsat Jirkovi, protože koukám, že už si taky všiml, že jsem online a píše mi..."

"Napiš mu nějaký běžný kecy, jak ti chybí a blabla," mávla rukou. "Ale nezanedbávej svoji kamarádku."

"Zhruba pět minut předtím, než se stala ta nehoda, jsme se rozešli. A teď se chová, jako by se nic takovýho nestalo... Ne, tak už mi píše, že ho mrzí naše hádka."

Takže jste se pohádali nebo rozešli?" Byla z toho Klára zmatená. Ani se jí nedivím.

"Asi jsem mu to vyloženě neřekla," přiznala jsem.