Jezdkyně apokalypsy: Yves

Kapitola dvanáctá - Nenormální vyšetřování

„Jak jakože nepřišla domů?" zopakoval po mě André v telefonu.

„Tak jak to říkám. Včera zmizela a zapletla se do... nemám ponětí, do čeho vlastně. Nic nedává smysl."

„Vracím se domů, nejdřív jak to jde," rozhodl André a vypnul hovor. Netušil jsem, jak mu to teď na noc pojede, ale v nejhorším sem někam ráno dorazí.

A co jsem mohl zatím dělat já, bylo prohledávat celé město. Nebo se snažit poskládat dílky, co nedávali smysl.

„Tak jo, projdeme si to ještě jednou," pronesl jsem. Nejsem si jistý jestli k Dominikovi nebo k sobě. „Včera se někam vydali. Jestli se nám potvrdí, že to byla Klára v tom autě, tak jeli v ukradeném autě od místa nehody v bazéně. Jelikož nám hlídky našli to auto u ubytovny, můžeme předpokládat, že dojely tam. Co ten záznam z kamer?"

„Už je načítám. Jen si stáhnu jejich profilovky z Instabooku, ať si to urychlím... A už to jede."

Postavil jsem se mu za záda a pozoroval, jak to v rychlosti projíždí. Našlo to rychle. Shoda v záznamu ze včerejšího večera. Klára tam nesla věci a nějaká žena nesla Yves, který vypadala, že je v bezvědomí.

„Zastav to." Podíval jsem se zblízka na Klářin výraz. „Zdá se ti nějak vystrašená? Jakoby byla k něčemu nucená?"

„Spíš zvědavá," natočil trochu hlavu.

„Vytáhni i obrázek tý ženy a rozešli ho všude."

„Vydrž ještě," jel Dominik kupředu s videem. Postupně pouštěl záznam všeho od té doby, co tam přišli, až po výpadek, který se dostal i na tuhle kameru. Díky tomu jsme měli jistotu, že to není jenom obyčejná chyba v kamerách. To by se neobjevilo ve stejné době na dvou nepřipojených obvodech.

„Hele, tady to vypadá na ty tvoje šaty," zastavil Dominik znovu obraz v době, kdy tam rychle procházela černoška ve světle béžových šatech a plášti. Přesně ta samá, kterou jsme viděli předtím na kamerách venku. Šla dovnitř a po chvíli se zase vrátila pro pokoj.

„Myslíš, že šla předtím za tamtou a holkama?" zauvažoval Dominik.

„Musela, když ještě neměla pokoj," souhlasil jsem. „Jeď to dál."

Sledovali jsem oba dál záběry, dokud neskočila černá obrazovka.

„Nic víc? Neodešli?" nakrčil jsem čelo.

„Aspoň ne těmihle dveřmi."

„Až tam ráno půjdeme, musíme si ověřit, jaký tam mají vstupní vchody," poznamenal jsem si spíš sám pro sebe a zívnul jsem.

Cítil jsem se unaveně, taky už byla noc. Chtěl jsem se trochu probrat pomocí kávy a tak jsem se natáhl po svým hrnku. Byl prázdný.

„Jdu pro další kafe, chceš taky?" zeptal jsem se Dominika.

„Měl by ses jít radši domů vyspat," obrátil se od tiskárny, kde právě tiskl zvětšenou podobizny tajemných žen.

„Nemůžu jít jen tak spát, když Yves je někde bůhvíkde."

„Jenže když budeš celou noc na kafi, zítra budeš k ničemu. A teď stejně nic moc dělat nemůžeme. Po celým městě jsou hlídky a hledají je, Instabook je toho taky plný a na výslechy musíme počkat do rána. Tak si aspoň lehni tady na gauč," uklidňoval mě.

Neochotně jsem musel přiznat, že má pravdu. Není mi už dvacet, abych zvládal jen tak nonstop a když chci zítra pátrat dál, budu potřebovat mít jasnou hlavu.