Kapitola desátá - Ten druhý svět

24 1 2
                                                  

Chvíli jsem necítila a neviděla nic. Jen prázdnotu všude okolo. Nic hmotného, kromě ruky, která mě držela. Pak jsem na něčem ležela.

Aspoň jsem se neprobírala v posteli. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila nad sebou stromy. Tráva mě hladila na rukách. Cítila jsem čerstvý vzduch. A ruku, kterou jsem držela. Podívala jsem se vedle sebe. Alea tam ležela a usmívala se. Vypadala spokojeně. Nejspíš proto, že byla doma nebo aspoň ve svém světě.

„Takže, kdeže to vlastně jsme?" přerušila nás Klára. Naše ruce se rozpojili a obě jsme se začali zvedat ze země. Začala jsem si přitom všímat i dalších detailů okolí. Třeba to, že jsem ležela zčásti hlavně na mechu a že jsme byly ve velmi úzkém skalnaté soutěsce, na jejímž okraji nahoře rostou stromy. Měla metr na šířku. Sotva jsme se tu vedle sebe s Aleou vešli. Museli jsme být asi deset metrů hluboko, ale slunce sem stejně dostatečně zvysoka svítila. Asi bude poledne.

„Mě by spíš zajímalo, jak se dostaneme nahoru," zauvažovala jsem.

„Stromy nám pomůžou," usmála se Alea a znovu vytáhla svou flétnu. Hrála podobnou melodii, jako když nám pomáhala dostat se z okna. Stromy seshora k nám natáhli své větve, který se stačilo chytit, zapřít se o skalnatou stěnu a mohly jsme šplhat nahoru. Mě a Kláře to trvalo opět déle, než Alee. Ta to pomalu ani nešplhala, spíš jen vyběhla.

„Jak to děláš?" nakrčila jsem čelo.

„Praxe," pokrčila rameny. „Jsem sylvatička, patřím ke stromovému lidu."

„To vysvětluje, proč čaruješ jenom s přírodou," poznamenala Klára.

„Když už jsme u toho, udělám ještě jednu malou změnu," pozvedla ruce a dotkla se zapínaní jednoho z amuletů, které měla na krku. Rozepnula si ho a schovala do kapsy. Sotva to udělala, začala se měnit. Všímala jsem si jejích uší, které se začaly hýbat. Skoro jsem čekala, že se zašpičatí a ukáže se, že je něco elf. Sedělo by to na tu přírodu. Místo prodloužení a zašpičatění se jenom trochu ztratili na kulatosti. Jejich konec se nijak nezměnily, ty byly pořád zakulacené. Jen trochu jinak. Vnější strana byla rovná. A kromě toho, byly taky celé zelené. Stejně jako ona.

Vlasy měla pořád hnědé, oči stále oříškové, jen ta kůže se změnila. Skoro jako čarodějnice ze země Oz, jenom ne tak jedovatě zelené, spíš brčalová nebo khaki barva

„V tomhle světě maskování nebudu potřebovat," uklidila si amulet do kapsy kalhot.

„Ty jsi zelená," okomentovala jsem.

„Stejně jako každý Sylvatik," přikývla a pousmála se nad Klárou, která na ní naprosto nepokrytě zírala s otevřenou pusou. „A tohle je přesně důvod, proč se musím ve vašem světě maskovat. Ale obávám se, že v našem oblečení bude tady trochu nápadní."

Přejela jsem nás pohledem. Já jsem na sobě pořád měla džíny, triko a zimní bundu, podobně jako Klára. Mezi námi byl jen rozdíl, že jí zpod bundy vyčuhoval vínový rolák. Alea na tom byla podobně jako my, v civilním oblečení, džíny, tunika, jen k tomu měla přes sebe ještě drátěnou košili, svoje zbraně a kabát.

„Až dorazíme do vesnice, budeme muset najít nějaké lepší oblečení," rozhodla se.

„Vesnice? Počkat, jak dlouho kam půjdeme? Copak ten druhý portál není blízko?"

„Jak daleko jsou od sebe Chomutov a Kadaň? Podobnou vzdálenost půjdeme."

Nakrčila jsem čelo. Nikdy jsem z Kadaně do Chomutova nešla, vždycky jsme to jeli autem nebo autobusem. Zhruba dvacet kilometrů, to vždycky to zabralo tak půl hodiny. Nebyla jsem si proto jistá, jak dlouho by to trvalo pěší chůzí. Půl dne? Den?

Jezdkyně apokalypsy: YvesKde žijí příběhy. Začni objevovat