Jezdkyně apokalypsy: Yves

Kapitola devátá - Útěk

Znovu jsem se probrala v posteli, ale tentokrát jsem měla silný pocit, že nejsem v nemocnici.

Trochu jsem zamžourala na strop a pak se začala pomalu zvedat. Potvrdila jsem si, že opravdu nejsem v nemocnici. I když tu byly dvě postele stejně jako v nemocnici, nevypadaly nemocensky. Nebyla tu žádná sterilní bílá, jen béžová a hnědá. A na té druhé posteli seděla plně oblečená Klára. Žádná nemocniční košile.

„Dobré ráno, šípková růženko," ušklíbla se na mě.

„Ráno? Vždyť je teprve odpoledne," nakrčila jsem čelo.

„Spíš dopoledne. Je sobota."

„Co?" podívala jsem se na ní zmateně. Rozhlídla jsem se pořádně okolo. Nebyli jsme u mě doma a ani u ní. Ani v nemocnici. Vypadalo to jako nějaký malý byt. „Kde to jsme?"

„Na kadaňský ubytovně. Pokoj Aley," vysvětlila mi Klára. „Za chvíli přijde, teď šla jenom pro něco na snídani."

„Byli jsme v Chomutově v bazénu," uvědomila jsem si.

„Nepovedlo se ti tam kouzlo. Prý ses skoro úplně vyšťavila."

Pořádně jsem se na ní podívala a nakrčila jsem čelo. Nemyslelo mi to ještě úplně jasně, a tak smysl jejích slov ke mně přicházel postupně. Provedla jsem kouzlo.

„Prý?" zopakovala jsem po ní. „Podle koho?"

„Podle mě," ozvalo se ode dveří, kde stála Alea a v rukách držela papírový pytlík s pečivem. „Vyčerpala jsi skoro všechnu svojí magii.

Mírně jsem sebou trhla, když jsem ji uviděla. Kde se tu vzala? Co tu dělá? Počkat. Magie, Alea. My jsme fakt v nějakým fantasy žánru.

„Já mám magii, ty znáš magii," začala jsem říkat nahlas svoje poznatky. „Co se děje?"

„To je dlouhý příběh," odložila tašku s pečivem na stůl. „Ideální ke snídani. Bude trochu skromnější, mám k tomu jenom šunku a sýr. Byla bych pro vajíčka, ale není to žádná pánev nebo hrnec a v kotlíku se mi je úplně dělat nechce."

Kotlík. Na stole je kotlík. Tedy už pomalu ne, protože ho Alea přesouvá stranou, ale kotlík. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc fantaskně tenhle pokoj vypadá. Předtím to nejspíš byl obyčejný pokoj, ale teď tu jsou věci jako kotlík, nějaké byliny, kousky zbroje, a to je meč, co se opírá o moji postel?

„Budeš tam vyjukaně sedět ještě dlouho nebo nemáš vůbec hlad?" oslovila mě Yves od stolu, když si vedle ní sedala Klára.

Zvedla jsem se z postele, a přitom jsem si uvědomila, že mě někdo musel oblíknout do mých džín a trička. Naposled jsem na sobě měla plavky.

„Co se stalo?" zeptala jsem se znovu, když jsem se posadila k nim ke stolu.

„Máš magii," začala Alea s vysvětlováním. „Nejsem ti úplně schopná říct, jestli jsi ji měla v sobě vždycky anebo jsi k ní přišla až u toho jezera. Magie v tomhle světě funguje trochu podivně."

„Technicky je to vodní nádrž," opravila ji Klára, když si mazala housku máslem. „A neříkala jsi, že magie v tomhle světě není?"

„Není, ale jsou tu skrytí čarodějové, kteří ji v sobě mají. Dědí se to v rodině. Ale zpravidla to ani nepoznají a žijí celý život jako lidé, aniž by něco tušili."

„Když mluvíš o tomhle světě, znamená to, že existuje ještě nějaký svět?" postřehla jsem.

„Je. Svět magie. Tohle je zase svět elektřiny. Kdysi hodně dávno, tak pár desítek tisíc let, byly spojené v jeden. A měla bys jíst, ať nabereš síly."