13. Kapitola

78 6 0
                                    

Tohle mi nemohl udělat. Byla jsem zase sama ve svém původním pokoji.
Přes den jsem chodila sice na hodiny, ale seděla jsem dál od ostatních. V noci to bylo horší. Celé noci jsem pro křičela a pro brečela, měla jsem zlé sny o Dracovi. Křičela jsem že spaní jeho jméno. Byla jsem sama.
Jednou odpoledne když jsem seděla sama venku na dvorku za mnou přišel Fred a George. "Čau Sáro." "Tak nás napadlo. " "Jelikož budou Vánoce a pojede se na dva dny domů." "U nás budou i Harry a Hermiona." "Jestli by jsi nechtěla taky." "Bude to něco jako párty u nás doma." Podívala jsem se na ně. "No já nevím..." "Bereme to jako ano." "Dobře, tak se mnou počítejte."

Jeli jsme vlakem k Weasliovím. "Tak už jste tady. Sáro ráda tě zase vidím." "Já vás také paní Weasliová." Přišel i pan Weasli. "My se ještě neznáme, jak se jmenuješ děvče?" "Jsem Sára, Sára Snape." "Rád tě poznávám Sáro." "Já vás také Pane." Večer všichni rozbalovali dárky. "To je pro tebe Harry a tohle pro Hermionu." Oba poděkovali. Seděla jsem o kousek dál od nich. Najednou přiletěla sova. Přinesla balíček. "To je pro tebe Sáro." Řekl Harry. Podívala jsem se na to. V balíčku byla dva malé. Jeden velký a jeden malý. Ve velkém byl krásný zelený svetr. A v malém náhrdelník s přívěskem hada. "Od koho to je." "To nevím není to tu napsané." "Sáro tady máš ještě jeden od nás." Řekla paní Weasliová. "Od vás? Děkuji." "Vybírali jsme ho všichni." V dárku byla zeleno černá šála. Všichni měli sálu své koleje až na mě, teda do teď. "Moc vám děkuji, já mám zase něco pro vás všechny. " Všem jsem rozdala malé dárečky. Byli v nich přívěsky Nebelvíru. Všichni jsou totiž z Nebelvírské koleje. Usmáli se na mě. Večer jsme si pustili hudbu. Tancovali jsme. Hermiona zpívala nádherně. "Sáro pojď taky zpívat." "Nene to je dobrý já neumím zpívat." Zasmála jsem se. Ze zadu mě chytli Fred a George. Ty dva jsou snad všude. A donutili mě jít zpívat. "No dobře už jdu. " Začala jsem zpívat. Všichni mí tleskali. Zpívala jsem písničku která mi připomínala vzpomínky. Najednou jsem si vzpomněla na zážitky s Dracem po tváři mi začali téct slzy. Přestala jsem zpívat. "Co se děje Sáro?" "To nic není."
Šli jsme spát. Po několika hodinách se to stalo. Zdáli se mi opět ty sny. Křičela jsem že spaní a brečela. Vzbudilo to Harryho, Hermionu, Giny, Freda a George. "Sáro co ti je? Co se děje?!" Harry mě probudil. "Omlouvám se." Řekla jsem se slzami v očích. "Proč si křičela jeho jméno." Neodpověděla jsem. "Tohle se mi teď stává v noci pořád. Omlouvám se." Harry mi dal ruku na tvář. "Co ti udělal?." "Nic, jenom mi řekl, že jsme zkončili. Prostě odešel.  Bylo to asi před týdnem." "Proč si nám to neřekla?" "Je to ubohé že se kvůli němu takhle trápím." "Ne není, je to důkaz, že ho doopravdy miluješ." Usmála jsem se na ně. "Půjdu se napít." Řekla jsem a odešla z pokoje. Vzala jsem si skleničku vody a napila se. Vyšla jsem ven z domu. Sedla jsem si do sněhu a koukala jsem na krásnou hvězdnou oblohu. Vzpomněla jsem si na to jak jsme s Dracem pozorovali hvězdy. Přišel za mnou Harry. "Sáro pojď dovnitř nachladíš se." Zvedla jsem se a šla jsem za ním. On vzal deku a přehodil ji přeze mě. Usmála jsem se na něj. "Harry já....." Nestihla jsem to doříct. Políbil mě. Já se od něho odtáhla. "Tohle nejde Harry." "Proč by to nešlo?" "Já nevím." Přiblížil se ke mě a znovu mě políbil. Neodtáhla jsem se. Po chvilce jsem si to ale uvědomila a odtáhla se. Stáli jsme venku a já šla ještě o kousek dál od Harryho. "Já nemůžu Harry. Mám tě ráda, ale." "Ale co?" Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a šla jsem zpátky do pokoje za ostatními. "Kdo z vás koukal z okna?" Fred a George se smáli i všichni ostatní. Hodila jsem po nich polštářem. "Vy šmíráci." Zasmála jsem se.

Tyto dny byli skvělé. Nemyslela jsem na problémy, pouze jsem se bavila. Jeli jsme zpátky do školy.  Byla jsem ráda. Hermiona se ke mě chovala hezky, to samé Harry a Weasliovi. Občas jsem se bavila s Lunou. Byli jsme ve třídě. Učitel odešel, potřeboval si něco zařídit. Stoupla jsem si k velkému oknu které bylo otevřené. Byli jsme asi 10 metrů nad zemí. Koukala jsem se na krásnou krajinu, když v tom mě někdo strčil. Já vypadla z okna. Naštěstí jsem se zachytila za vystouplé cihly. "Pomoooc!!!" Křičela jsem. Bála jsem se.   Někdo mi podal ruku a vytáhl mě zpátky do třídy. Objal mě. "Mám tě, jsi v bezpečí." Řekl známý hlas. Byl to Harry. "Děkuju ti." Odmlčela jsem se. "Kde jsou ostatní?" "Odešli." "A to si toho nikdo nevšiml?!" "Ne." Je to tady. Jsem pro ně neviditelná. "Už musím jít , promiň." Řekla jsem a odešla.

Udělám to. Bolí mě jenom na to pomyslet ale udělám to. Odejdu. Od všech. Sbalila jsem si věci. A v noci když všichni spali jsem opustila hrad. Nastoupila jsem na vlak a odjela. Zařídila jsem si malou chatu která byla na louce. Nic okolo tu nebylo. Všichni byli v bezpečí. Nikomu se nic nemohlo stát. Nikoho jsem neohrožovala a ani jsem pro ně nebyla přítěž. Uběhl týden a mě se začalo stýskat. Sovy mi nesli dopisy a poštu. Dopisy od Hermiony. Nechápu jak mě ta sova našla, ale Hermiona nemá tušení kde sem. Poslala mi dopis na kterém stálo "Kde jsi? Kam jsi zmyzela? Moc nám chybíš. Prosím vrať se."  Něco v tomhle smyslu.

Starala jsem se o lesní zvířátka. Bylo mi dobře. Obstarávala jsem si jídlo. Občas jsem navštívila svět lidí. Dokonce jsem navštívila i Harryho strýce, tetu a bratrance. No navštívila, nevěděli o mě. Dudley byl s klukama na hřišti. Šikanovali tam místní děti. Nemohla jsem to vidět a rozhodla jsem se že se jich zastanu. "Dudley." Řekla jsem když jsem přišla. "A ty jsi kdo?" "To tě nemusí zajímat. Ty jsi Porterův bratranec co?" "A ty budeš jedna z jeho pitomích kamarádek." Zasmál se spolu s jeho kamarády. Já před něj předstoupila blíž. "Co máš v plánu udělat ty pitomče. " Řekl mi a já pomalu vytáhla hůlku. Nevšiml si toho. Počasí se začalo měnit. Byla bouře. Vytáhla jsem hůlku a dala mu ji před obličej. "Nebuď pořád tak sobecký!" "A co mi jako uděláš?!" Otočila jsem se a použila Patronovo kouzlo na moskomora který se tam objevil. "Běžte! Hned!" Řekla jsem a oni utekly pryč. Vyhnala jsem moskomori a šla zpátky na nádraží     9 3/4. Nastoupila na vlak a jela zpátky domů. No domů, tam kde jsem teď žila. Měla jsem samozřejmě na sobě černý plášť a kapuci aby mě nikdo nepoznal. Najednou ke mě do kupé někdo přišel. Byl to Harry. " Mohu si přisednout všude je plno." Přikývla jsem. Koukala jsem na špičky svých bot aby mi neviděl do tváře. "Neznáme se od někud?" "To bych si pamatoval." Vydávala jsem se za muže. Nepoznal mě. Naštěstí. Po dvou zastávkách jsem se zvedla ze musím odejít. Harry mě chytl za ruku. "Vrať se, prosím." Poznal mě. "Pusť mě." Řekla jsem a on to udělal, nechal mě odejít. Bylo to ode mě hnusné, ale musela jsem to udělat. I Když jsem nechtěla.

Divná Čarodějka [Harry Potter]Where stories live. Discover now