Divná Čarodějka [Harry Potter]

10. Kapitola

Běžela jsem do pokoje, zabouchla za sebou dveře. Tohle už bylo moc. Byla jsem naštvaná a zároveň jsem byla nešťastná. Ze vzteku jsem schodila všechny věci ze stolu. Křičela jsem. Draco klepal na dveře ale já jenom jenom došla a zamkla je. Chtěla jsem být sama. Seděla jsem na zemi a jen jsem brečela. Moje vzlyky byli hlasité. "Notaj Sáry otevři ty dveře!" Bouchal do nich, snažil se je otevřít. Později jsem slyšela hlasy Luny, Harryho, Rona a Hermiony. Všichni mě rozmlouvali abych otevřela, snažili se i dveře vyrazit. Po chvilce jsem ale otevřela. Všichni mě objali snažili se mě utěšit.

Opět jsem promeškala tři dny hodiny. Ale už jsem jich měla zameškáno moc a tak jsem se rozhodla že už půjdu. Šla jsem na hodinu bilinkářství. "Slečno, tak už jste v pořádku? Konečně jste přišla." Řekla učitelka a já jenom matně přikývla. Nechtěla jsem o těch věcech mluvit.

Měli jsme týden volna a všichni jeli ke svým rodinám. "Sáro?" Přiběhl za mnou Harry "Ano?" "Napadlo mě jestli by jsi se mnou nechtěla jet do mudlovského světa, jedu za Sýriusem, myslím že by tě rád přijmul mezi nás." "Jasně stejně nemám kam bych šla." Zabalila jsem si věci. Vzala jsem kufr, vzala jsem Bonnie a šli jsme s Harrym na vlak. Když jsme byli ve vlaku bylo ticho. "Mrzí mě co se stalo." Jakmile to řekl koukla jsem se z okna. "Nemůžeš za to, může za to on, pán zla."
Vystoupili jsme na nádraží 9 3/4. Harry mě vedl přes mudlovský svět. Nikdy jsem tam nebyla, zavedl mě do obřího baráku. "Harry." "Syriusi." Objali se. "Paní Weasliová." "Ahoj Harry." "Kdo je to děvče?" zeptal se Harryho Syrius a usmál se. Já mu úsměv opětovala. "To Sára." "Dobrý den." řekla jsem a paní Weasliová mě objala. "Pojď představíme tě." Vešli jsme do jídelny. Byla tam Hermiona, Ron a Giny. "Sáro." Řekla Hermiona a objala mě. Já ji objetí opětovala. "Ahoj. Ahoj Rone." "Ahoj." Objala jsem ho s on mi obětí opětoval. "Ahoj Giny." "Ahoj." "Jak vidím tak vy se už znáte. " Řekla paní Weasliová a usmála se. Já přikývla. Když jsem se otočila stáli za mnou dvojčata. "Ahoj já jsem Fred." "A já George." "Ahoj." Řekla jsem. "Kluci tohle je Sára." Řekl Harry.
Sedli jsme si ke stolu a jedli jsme. "Sáro pověz nám něco o sobě." Řekl Syrius. "Nevím co bych vám řekla." "Třeba kdo jsou tvoji rodiče a něco o tvoji rodině." Sklopila jsem zrak. "Nemusíš odpovídat jestli nechceš." "To je dobrý Harry. Nemám rodiče. Matku jsem nepoznala, umřela den po tom co jsem se narodila a otec umřel včera." "To je mi líto." Řekla paní Weasliová. "Nemusí." "Máš nějaké jiné členy rodiny?" "Ne, měla jsem jenom otce." Odpověděla jsem Syriusovi. "Kdo byl tvůj otec?" "Severus Snape." Všichni se zarazili, až na Harryho, Rona, Hermionu a Giny. Oni to věděli už ze školy.

Po jídle jsem šla do vrchního patra. Šla jsem na balkon, potřebovala jsem čerství vzduch. Cítila jsem jak mi tečou slzy po tváři. Uvědomění, že nemám žádnou rodinu mě zdrtilo. Uvědomění, že jsem sama. Přišel za mnou Syrius. "Posliš Sáro, je mi líto co se stalo tvojí rodině." "Nemusí nemůžeš za to." "Jen jsem ti chtěl říct, že máš rodinu. Máš Harryho, Hermionu, Rona a Harry mi řekl, že jsi s Dracem. Oni jsou tvoje rodina. A můžeme být i my. " "Děkuju." Syrius mě objal. Já mu objetí opětovala.

Další den mě Harry, Hermiona a Ron vzali do místního obchodu. Bylo to tam zajímavé. Různé ovoce, zelenina, bylinky. Tolik věcí na jednom místě jsem nikdy neviděla. "Koukej Sáro." Řekla Hermiona vzala ke za ruku a ukázala mi zvířatka v kleci. "Prodávají je tady aby si je mohli lidé koupit a starat se o ně." "To samé je i u nás." Řekla jsem a dala ruku k malému kotěti. Ono se ke mě začalo lísat. Komunikovala jsem s ním. Cítila jsem jak je rádo, že jsme tady. "Pojď už musíme jít." Řekl Harry.
Vyšli jsme z obchodu a já se zakoukala do vedlejší výlohy. Nejednou mě někdo ze zadu chytl. Snažila jsem se utéct. Ale omráčil mě.

Probudila jsem se v divné bílé místnosti. Byli tam železné dveře a vedle nich sklo. "Pusťte mě!" "Co jsi zač?" "Co po mě chcete?!" Viděla jsem jak lidé odchází a místo nich tam přišel muž v bílém plášti. "Slečno Snape." "Jak víte jak se jmenuji?!" "Je to jednoduché, řekla nám to ona." Ke stolu přišla žena. Nepoznávala jsem ji. "Kdo jste?!" "Jsem Rose Walker. Jsem tvoje máma Sáro." "To není možné moje matka je mrtvá. Lžete!" "Ne nelžu. Tvůj otec si myslel že jsem mrtvá, ale já nebyla. S lékaři jsme zfalšovali moji smrt." Zarazila jsem se. Stoupla jsem si blíž ke sklu. "Jak jsi mohla! Celý život jsem žila v tom že jsi nás opustila, pak mi táta řekl že jsi mrtvá a teď zjistím že to první byla pravda!"  "Poslouchej mě. Já tě nechci, proto jsem to udělala. Ty a tvůj otec jste ostuda mojí rodiny!" "Tak to ti udělá radost, když ti řeknu že táta je mrtvej."   "Kdy se to stalo?" "Předevčírem. Ty víš kdo ho zabil."
Matka se ušklíbla. "Co po mě chceš!" "Chci ti pomoc, chci aby jsi byla normální jako já." "Ale to já nechci!" Bouchla jsem rukou do skla které naprasklo. "Přesně i tomhle mluvím." Odešla a muž dal pokyn ostatním "Udělejte to." Muži přišli ke mě a snažili se mě přidržet aby do mě mohli píchnout nějaké sérum. "NECHTE MĚ BÝT!!" Řekla jsem a mysli jsem zničila jehlu se sérem. Nechápu to, procitla ve mě nová moc. Mohla jsem ničit věci. Myslí jsem přinutila může aby cítili bolest. Pustili mě a já mohla utéct. U východu z místnosti mě ale zastavil muž a podle do ke jehlu se sérem. Ta mě oslabila a padla jsem k zemi.

Omlouvám se tato kapitola je trochu kratší. Je už trochu více domýšlená. Co si o tom myslíte vy? Jaký máte názor na to co Rose udělala?