Divná Čarodějka [Harry Potter]

12. Kapitola

"Cože?! Jak zmizela?!" Nemohla jsem tomu uvěřit. Něco bylo špatně. "Ráno jsme ji hledali, nikdo ji neviděl." Jakmile to Ron řekl, cítila jsem něco divného na ruce. Odešla jsem od nich o kousek dál, protože to byla ruka kde mám znak pána zla. Ten znak svítil. Něco se dělo. Najednou mi začala krvácet ruka. Objevila se tam rána. Voldemort se řízl, abych to cítila také. "Sáro co to máš s rukou?" Skryla jsem znak na druhé ruce a otočila se na Freda. "Nevím, zničeho nic začala krvácet." Nemohla jsem jim říct pravdu. Bolelo to, bolelo mě to, že jsem jim nemohla nic říct. "Asi vím kde by mohla být." Řekla jsem a šly jsme na místo které mě napadlo. Po cestě se k nám přidali Harry s Giny. Zavedla jsem je do temného lesa. Byl tam Voldemort a smrtijedi. Viděla jsem jak drží Hermionu. "Prosím nechte ji jít." Řekla jsem a Voldemort se zasmál. "Ale dráha je to jen zábava." Ron vzal hůlku a vyslal kouzlo, které uhodilo Voldemorta. Kvůli propojení jsem to cítila také. Zařvala jsem. "Co se děje Sáro?!" Řekl Ron zděšeně. Voldemort se zasmál. "Ona vám to neřekla?" Dal pokyn Belatrix. Ta přistoupila k němu a přiložila mu hůlku na krk. Pálelo to. Vykřikla jsem. "To co se stane mě stane se i jí. A ještě jedna věc." Dal pokyn jednomu ze smrtijedů. Ten je ke mě přišel, chytl mě ze zadu, vzal moji ruku a ukázal ostatním znak pána zla. Všichni se zděsili. "Ty jsi nás zradila?" Řekl Harry zklamaně. "Vysvětlím vám to. Ale teď už ji pusťte!" Zvýšila jsem hlas, dostala se že sevření a šla k smrtijedovi, který držel Hermionu. On ji pustil. Ona se na mě podívala zklamaným pohledem. Rozeběhla se k ostatním a s Ronem se objali. Byli v bezpečí. "Teď prosím už běžte." Řekla jsem a oni začali odcházet. "Ale počkat, nemyslete si, že jen tak odejdete." Řekl Voldemort. "Co? Nechte je jít." Belatrix mě chytla za vlasy. "Nemůžeš mi ublížit, ublížila by jsi i jemu. " Všichni smrtijedi se začali smát. "To si vážně myslíš. To kouzlo sice učinili to, že když se něco stane mě, stane se i tobě a naopak. Ale mi provedli ještě jedno kouzlo a to nám umožňuje ti ublížit aniž by se mi něco stalo. Samozřejmě tě nemůžeme zabít jinak bych umřel také." Zarazila jsem se. To není možné. Je to tady. Přišla ta chvíle. Musím ho zabít. Musím zabít sebe. Počkám si až bude nejvhodnější chvíle. Viděla jsem jak se Draco schovává za Luciusem. Co s ním je? Voldemort začal něco říkat a přitom kouzlil. Asi nějaké zaklínadlo. Belatrix mě pustila. Šla jsem před mé přátelé. "Uteče." Zašeptala jsem. Měla jsem v ruce dýku. "Nemůžeš mě zabít jo? Já tě toho ušetřím." Vzala jsem dýku a bodla si ji do břicha.  "NEEEE!" Zařvali všichni mí přátelé. Viděla jsem jak je mě přiběhl i Draco. Voldemort trpěl. "Dokonči to kouzlo Antonine!" Řekl a Antonie to udělal. Voldemort přestal trpět. Mé vlasy se vrátili do původní barvy. Rozpojil se se mnou. Nic mu nebylo jenom já umírala před nima. "Ne mělo to vyjít." Řekla jsem ze vší sil." "No tak udělejte něco. Snape je to vaše dcera! Pomozte jí!" Řval Draco. Ale Snape nic neudělal. "Tati proč?" "Chtěla jsi zabít pána zla! Nezasloužíš si pomoc!" Řekla Belatrix. Slzy mi stékali po tváři. Viděla jsem jak Draco vytáhl hůlku a začal vysílat různá kouzla na Voldemorta. George ze mě vytáhl dýku. Zařvala jsem. Lapala jsem po dechu. Utrhl kousek svého oblečení a dal mi ho na ránu. Fred mě vzal do náruče. "Musíme ji vzít na ošetřovnu!" Řekl ostatním. Draco zpozornil. "Nemůžu mít spojence, kteří se mě pokouší zabít." Řekl Voldemort a on i smrtijedi zmizeli. Fred se se mnou rozeběhl na ošetřovnu. Všichni běželi za ním. Cítila jsem únavu. Před očima se mi dělali tmavé fleky. Já ošetřovně mě položil postel. Ošetřovatelka mi začala ránu čistit. Zakašlala jsem. Kašlala jsem krev. "Vydrž Sáro bude to dobré." Ošetřovatelka mi dala lektvar abych ho vypila. Udělalo se mi po něm lépe. Vytáhla hůlku a začala mi ránu zacelovat. Zavírali se mi oči. Byla jsem příliš slabá. Ztratila jsem hodně krve.
Dala mi bylinky, aby mi bylo lépe. Ale já už neměla sílu. Hermiona ní luskla před očima. "Sáry nesmíš zavřít oči." Snažili se mě udržet vzhůru. Ošetřovatelka zkončila. Sundala ze mě zakrvácenou košili a svetr. Dala mi Zmijozelské tričko, které měla v poličce. Měla tam trička všech kolejí. Snažila jsem se nezavřít oči. Ale zavřela jsem je. Slyšela jsem hlasy. "Sáro?" "Sáro?! Slyšíš nás?!"
Slyšela jsem je, ale neměla jsem dostatek síly jim odpovědět. Najednou už jsem neslyšela nic, bylo ticho.

BYL KONEC.

Otevřela jsem oči. Viděla jsem Cedriga. Objala jsem ho. "Chyběl si mi. Moc mě to mrzí." "Ty mě taky." Proletěla okolo nás Kristie. Viděla jsem Harryho rodiče. "Takže jsem mrtvá?" "Ne úplně." "Jsem připravená umřít." "Věř mi zlato, že nejsi." Řekla Harryho máma. "Máte pravdu, nejsem, nemůžu je tam nechat." Všichni se usmáli. Cedrig mě vzal za ruku. Ocitli jsme se na ošetřovně. Viděla jsem jak všichni brečí. Jak se mě snaží probudit. "Tohle jim nemůžu udělat." "Ještě nenastal tvůj čas." Řekl Cedrig a usmál se na mě. Já mu úsměv opětovala. Došla jsem ke svému tělu a sáhla na ruku.

Probudila jsem se, ale už do oprady. "Jsem tady." Všichni byli šťastní. "Tohle už nám nikdy nedělej." "Nebojte se. Ale jsem tady. Neopustila bych vás."  "Něco bys měla vědět." "A co?" "Ležela jsi takhle dva dny." Cože? To není možné. Přece jsem se hned probudila. "Cože?" "Nemohli jsme tě probudit. Seděli jsme tu vedle tebe dva dny." V tom mi to došlo, Cedrig mi ukázal jen kousek toho co se tu dělo. V tu chvíli mě zajímalo ještě něco. Koukla jsem se na ruku. Znak pána zla byl pryč. Byla jsem volná. Draco ukázal svoji ruku, také na ji znak neměl. "Nemůže mít spojence kteří se ho snaží zabít. Původně nás chtěl zabít, ale to se mu nepodařilo." Řekl Draco. "Hale moc mě to mrzí, že jsem vám to neřekla." "Už je po všem." "Teď už je to jedno." Řekli Fred a George.

Hned mě pustili z ošetřovny. Viděla jsem Draca jak odchází do Pokoje. Šla jsem za ním. V pokoji mě přitáhl ke zdi. Vyhrnul mi tričko. Na místě kde jsem se bodla jsem měla jizvu. To jsou ty kouzla. Zranění dokážou uzdravit, ale ne vždycky vše zmizí. Přejížděl mi po břiše rukou. Stále to bolelo. Jak by také nemohlo, když jsem se před dvěma dny bodla. Dala jsem mu ruku na tvář a políbila ho. On se ale po chvilce odtáhl. "Musím ti něco říct." Nadzvedla jsem obočí. "Musí to zkončit." "Co? To neříkej ani ze srandy." Draco ustoupil o dva kroky. "Kvůli mě se ti pořád něco stává." "Neber si to za vinu! Způsobila jsem si to sama!" "Prostě to musí zkončit, pro tvé bezpečí." "Nemůže to zkončit, protože tě miluju!" "Tak mě přestaň milovat!" "Nemůžu!" "To je ten problém. Prostě jsme zkončili." "Ne Draco notak, prosím!" Neodpověděl a odešel. Opřela jsem se o zeď a sedla si na zem. Brečela jsem. Hlavu jsem měla opřenou o kolena. Bolelo to. Hodně to bolelo. Vstala jsem. Křičela jsem. To mi nemohl udělat. "To mi nemůžeš udělat." Mluvila jsem tiše sama pro sebe. Mlátila jsem rukou do zdi. To se nemohlo stát.