Sluneční paprsky mi zasvítily do okna mého útulného pokoje. Bylo to hezké probuzení. Skoro jsem na Josefa Spejbla zapomněla. Spokojeně jsem si promnula oči a ještě jsem pár minutek ležela pod peřinou. Podívala jsem se na mobil a kupodivu mi přišlo několik zpráv. Jedna byla ze skupiny, ve které byli moji nejlepší přátelé. Ptali se, zda se dnes někde nesejdeme. Hned jsem souhlasila a poté se šla chystat.
Oblékla jsem si bundu a dala si do kapsy nějaké peníze, klíče a samozřejmě i telefon. Otevřela jsem hlavní dveře našeho domu a zahlédla jsem zaparkovaný pluh. Byl přímo u našeho domu. Myslela jsem si, že ho moji rodiče objednali, tak jsem to nechala být.
Venku jsme byly s Katkou a Eliškou. Hned jak jsem je zahlédla, vzpomněla jsem si díky Kátě na ubohou paní Kateřinu. Josef Spejbl mi už pár dní nedal spát. Bála jsem se ho na každém kroku. Zbytek času stráveným s kamarádkami jsem si na ten teror, který teď prožívám, ani nevzpomněla.
Cestou domů už byla tma. U našeho dřevěného plotu už pluh nestál. Byla jsem za to ráda, ale nahnalo mi to trochu paniku. Nevyrovnalo se to ale tomu, co následovalo. Obrovská rána vzadu na zahradě. Něco tam skřípalo. Znělo to jako kdyby někdo oral záhon. Pluh. Ale ne, ani jeden z rodičů teď není doma, musel to být Josef Spejbl, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Bála jsem se, ale zvědavost byla silnější.
Rozhodla jsem se vzít všechnu svoji odvahu a jít to s Josefem Spejblem skoncovat a v klidu to vyřešit.
Přes roh jsem nakoukla na záhony. Opravdu tam byl Josef Spejbl a oral nám záhon.
Do záhonu něco sázel. No ne, byli to ti rorýsové.
أنت تقرأ
Teror na zahradě
الرعبBáli jste se už někdy? Vím že ano, ale dívka jménem Ester, by vám mohla vyprávět o jejím největším strachu a jejích nočních můrách, kvůli všemi známému Josefu Spejblovi. Jak to s ním dopadne?
