Oheň Magie [POZASTAVENO]

Kapitola 2.

Z temnoty mě probudil hlas. Pomalu jsem otevřela oči a hned je zase zavřela. Záře byla pro mé oči až moc ostrá. Nakonec ale zvítězila ta kapka zvědavosti, která ve mně stále byla. Oči jsem nechala i přesto světlo otevřené a pomalu se posadila. Hlas okolo mě utichl a já se porozhlédla po místnosti. Nacházela jsem se v posteli, která byla až moc pohodlná. Můj pohled zůstal viset na dívce, která měla oči jako dva žhavé uhlíky, přesně tu barvu měly její duhovky. Hnědé vlasy měla zapletené do složitého drdolu, který se skládal z několika menších copánků. Její červený kabát byl vyšívaný zlatou nití, která tvořila jakési ornamenty. Místo kalhot, jak bych očekávala, měla karmínově rudou sukni, ale tu už žádné symboly nezdobily. Naopak se na ní vyjímaly zlaté a černé květy.

„Kde to jsem?" škrábalo mě v krku a zněla jsem jako nějaký rockový zpěvák. Takový by můj hlas neměl vůbec být. Dívka se na mě mile usmála a vzala ze stolu křišťálovou skleničku, do které nalila vodu a i s ní přešla k posteli, kde jsem už seděla.

„Kdo jsi?" podala mi pohárek a já si ho vzala do svých třesoucích se rukou. Dívka působila mile, ale z knih jsem věděla, že mnoho záporáků se také zprvu chovalo pěkně a tak by je člověk na zlou stranu nepřiřadil. V krku mě už tolik neškrábalo, když jsem vypila sklenici s vodou, ale ten nepříjemný pocit jsem tam měla pořád.

„Ella, Ella Williamsová. A ty seš kdo?" dívka se zase jenom usmála a posadila se ke mně na postel. Nepřišlo mi divné jí říct své jméno. Jestli mě nezná, tak mi to nemůže nijak ublížit.

„Ty nejsi odsud," konstatovala spíše pro sebe, ale pak pokračovala; „Já jsem Catherine Deringová. Neboj, já ti nic neudělám," znovu se usmála a odnesla mou sklenici zpět na stůl.

„Kde si myslíš, že jsi?" její tón hlasu byl pořád stejný, milý a trpělivý. Já se ale trpělivě ani náhodou necítila. Byla jsem docela naštvaná, že mi ta holka pořád ještě neřekla, kde jsem a co tu dělám.

„V Kanadě?" zeptala jsem se jí a ona se jen zamračila. Obočí se jí nakrabatilo a začala přecházet z jedné strany místnosti na druhou. Pak se zastavila a upřela na mě svůj pohled, až jsem myslela, že každou chvíli shořím na popel.

„Drahoušku, tady nejsi v Kanidě, nebo jak jsi to říkala. Vítej ve Flamewinu," tentokrát byl její úsměv nejistý a očekávala mou reakci, na to co právě řekla.

„Kanadě," opravila jsem ji a až pak si uvědomila, co právě řekla, „Flamewin?! Ono něco takovýho vůbec existuje?" nikdy jsem neuměla moc dobře skrývat své emoce a teď mi to nešlo vůbec. Můj pohled by mohl jít klidně do soutěže vražedných pohledů, protože ta jakási Catherine Derongová - nebo Derandová? - prostě ta Catherine přede mnou by byla jenom hromádka čehosi.

„Jak jako že jsem v nějakým Flamewinu?! Já chci pěkně rychle zase zpátky domů. Za Larrym, mamkou a Robbiem!" teď jsem na dívku přímo křičela. Čekala jakoukoliv reakci, ale tuhle zřejmě ne. Počkat, proč mě nic nebolí? Vždyť mě střelili! A to hned dvakrát! A kde je ten blonďák, co slíbil Larrymu, že mě v pořádku přivede zpátky za nima?!

„Jak?" na místě, kde bych měla mít sešitou ránu po kulce v levém rameni, nebylo ani památky. Ani na místě, kde bych měla mít škrábnutí od kulky na boku. Byla jsem v šoku nejen z toho, že jsem vyléčená, ale i z toho, kde to jsem. Já chtěla jenom domů. O žádný výlet jsem se neprosila.

Catherine se jenom usmála a nakonec se pustila do vysvětlení, které mi bylo naprosto k ničemu: „Uzdravila jsem tě."

„Jak? Přece takhle rychle se po kulce rána nezahojí," protestovala jsem. Přesedla jsem si do tureckého sedu a až teď mi došlo, že jsem tu před Catherine jenom ve spodním prádle.