Oheň Magie [POZASTAVENO]

Kapitola 11.

„Věštba praví, že kdo kdy žil ve Flamewinu, vše se změní - od základů. Dál se tady píše toto. Korunní princezna Catherine narušila rovnováhu mezi naším a lidským světem. Celé kouzlo přemístění se uskutečnilo u Jezera duší, kde se otevřel portál do jiného světa – lidského, obyčejného. Čarodějka Darcy předpověděla, že po sto letech s návratem dědice, nastanou změny. Velké změny. Rod Cronemů bude sesazen z trůnu. Vládnout bude právoplatný majitel a dědic Ohnivého trůnu.  Ten se za sto let objeví v ohnivém království a porazí zlo, které se s jeho návratem probudí. Konec. Kdo to je nebo jak vypadá, nic. Jenom že bude mužského rodu.“

Zakončila jsem co nejkratší převyprávění celé věštby Lucasovi, který s plným břichem ležel rozvalený přes půlku mé postele. Pořádně jsem se nad tím zamyslela, protože jestli se měl dědic objevit o nějakých sto let později, pak…

„Lucasi?“ Koukala jsem na svého kamaráda jako vyoraná myš.

„No? Co na mě tak koukáš?“ pobavený úšklebek mu vzápětí zmizel, protože skutečnost, že by to mohl být on, ho už také napadla.

„Ne, ne, ne a ne. Říkal jsem už ne?“ poprvé jsem za celou dobu u něho viděla vztek. Myslím, že bych bez toho dokázala žít, aniž bych ho tak viděla. Ale on se rozhodl mi ukázat svou druhou část, která připomínala šílence utrženého z řetězu z léčebny někde v Kanadě.

Jindy klidný a racionální blonďák vedle mě vylítl z postele, jako kdyby mu u zadku hořela raketa. Jeho klidné oči, připomínající moře, vzplály nebezpečným ohně. Ačkoliv za normálních okolností vypadal jako mírumilovné štěně, teď se z něho stal rozzuřený vlk. Bála jsem se, děsil mě. Nevěděla jsem, čeho byl schopný, nebo co mohl udělat.

Jemu v očích plápolal oheň a mě se odrážejí strach. Byl nevypočítatelný. Ničil vše, co mu přišlo pod ruku.

Z hrdla se mu vydral až bolestný výkřik, který připomínal svým zněním raněného psa.

Byl schopný nejen to zde celé zničit, ale mohl sám sobě ublížit. Světlé vlasy mu trčely do všech stran a vypadaly jako hadi na hlavě bájné bytosti z řecké mytologie - Medúzi.

„Lucasi, hej Lucasi!“ snažila jsem se ho chytit za zápěstí pravé ruky, kterým chtěl udeřit sloupek postele, který držel tmavě rudá nebesa nad postelí. Měl sílu a zasáhl nejen sloupek, ale i mě bolestivě odstrčil. Narazila jsem zády do čela postele a při tom zasáhla i jednu z mnoha modřin, které mi barvily žebra.

Sykla jsem bolestí, která byla doprovázena rozsypáním střepů, důsledkem Lucasovi rozzuřenosti. Tento člověk mě nepřestane snad nikdy udivovat.

„Lucasi!“ žádná odezva. Lucas dál lítal jako uragán po malé místnosti, kterou docela rychlým tempem cupoval jako zlobivé štěně na cucky. Byl to ale zlobivý pejsek.

„Hej, nech toho!“ zařvala jsem z plných plic a nijak jsem nepomyslela na to, že by nás někdo mohl slyšet. Blonďák se na mě otočil s tmavou vázou v ruce, která měla skončit na zemi mezi ostatními zničenými věcmi. Plamen vzteku v jeho očích patrně ubyl, ale pořád tam byl. Nádobu hodil proti zdi, o kterou se roztříštila na malé střepy.

Hrudník se mu zvedal při rychlých a nepravidelných nádeších. Zaťaté pěsti ale pevně svíral dál, až mu zbělaly klouby. Napřáhl ruku a ještě jednou praštil do sloupku u postele. Rudý pramínek krve se pomalu točil na jeho kloubech, které byly odřené. Už jsem nebyla jediná válečná invalida v této místnosti, ale Lucasovi zřejmě ruplo i v bedně. A to měl zřejmě být příštím dědicem namísto Andrewa královského trůnu.