Oheň Magie [POZASTAVENO]

Kapitola 9.

Po menší hádce s Lucasem jsem s ním už nepromluvila. Namísto toho se můj žaludek domáhal hlavního slova. Kručení mi připomnělo, jak velký hlad jsem měla v lese. Lucas zbystřil a procitl ze svých myšlenek. Téměř jeho až neviditelné obočí mu vylítlo nahoru doprovázené pohledem menších variant rozbouřeného moře v podobě jeho očí. Jen jsem na odpověď pokrčila rameny, protože jsem byla moc paličatá a hrdá na to, abych jako první promluvila. Ne potom, co prohlásil, že jsem údajně podle tady pana odborníka na lásku zamilovaná.

„Dojdu ti pro něco k jídlu, než mě tady sežereš jako drak princeznu,“ uchechtl se a zanechal mě v mé komnatě samotnou a bez dozoru.

„Když už tak dračice!“ křikla jsem ještě za Lucasem. Ale jestli mě slyšel, to jsem nevěděla. On ty dveře totiž zavřel v ten samý moment, co jsem to dořekla.

Znuděně jsem koukala do stropu nad postelí a nechala myšlenky volně plout sem a tam. Měla jsem hlad a nudila jsem se. Doma jsem byla věčně ponořená do světa jiných životů a své problémy jsem odsouvala dál prostřednictvím knih a smyšlených světů. Mamka se na mě kolikrát i zlobila, protože jsem pak celý den nevytáhla paty z domu a svůj lenivějící zadek nepřiměla k žádnému pohybu. A když už jsem šla s tím obrovským psiskem, kniha na naší výpravě nesměla téměř nikdy chybět.

Čistě teoreticky bych mohla omrknout zdejší knihovnu, pokud bych se tam nějak dostala. Po vlastních nohách to moc nepřipadalo v úvahu. Moje malé chuděrky nožky byly bolavé a nějaké pobíhání a hledání po celém zámku by nebyl asi ideální plán jejich léčby.

Lucas ten nevypadal, že by měl nějaký extra vztah ke knihám, takže ten šel stranou úplně. Andrew, v žádném případě. Zrovna on si určitě užíval, když jsem skoro každou chvilku byla potopená pod vodou svým protivníkem při vodních zápasech, které mi vůbec nešly. Takže toho jsem o pomoc také žádat nechtěla.

Osobu, kterou bych o tu maličkost požádala, byla momentálně v tahu někde u rodiny i se svými léčivými zaklínadly. Kdybych neměla ty hnusný, bolavý a zakrvácený puchýře, vydala bych se do knihovny sama a třeba bych našla i něco zajímavého a možná by to mě a Lucasovi mohlo pomoct se dostat zpátky za svými rodinami. Ale nakonec to stejně zbylo na mně. Už jsem si nějak zvykla, že se na ostatní nemůžu pořád spoléhat.

Dneska jsem si sice moc na karneval hrát nechtěla, ale nějaký ten převlek na tuto bojovou akci by byl určitě vhodný. Omluvám se vám moje nožičky, ale jinak to bohužel asi nepůjde.

Vyhrabala jsem se ze svého pelíšku a opatrně jsem našlapovala směrem k šatně. Puchýře se utvořily snad po celých chodidlech a opravdu pekelně pálily. Aspoň že při této misi nebudu moc namáhat stylově fialová žebra pod bílou noční košilí.

Bílá košile mi připomněla večer, kdy jsem byla sama u babičky, protože Larry byl na nějakém školním výletě a mamka měla noční. Ten víkend se stal nezapomenutelným. Ještě s kamarádkou od babiččiných sousedů jsme si hrály na duchy. Na sebe jsme navlíkly prostěradla a s baterkou pod bradou jsme strašily na zahradě. U toho jsme se hihňaly a potom jsme dědečka nutily, aby nám vyprávěl strašidelné příběhy. Už si ani nepamatuju, jak se moje kamarádka z dětství u babičky ve městě jmenovala. Jsem to já ale hlava děravá, když si nepamatuju ani tohle. Chemické vzorečky se omluvit dají, ale toto? Tohle se ale omluvit nedalo, aspoň z mého hlediska. S tou kamarádkou jsem většinou strávila nejmíň třetinu léta.

Přímo hlemýždím tempem jsem postupovala po špičkách ke své vypůjčené šatně. Pro dnešek jsem se nehodlala navlíknout do jedněch z mnoha šatů, ale jen do nějakých bot a pláště. Když jsem konečně otevřela dveře do šatny, sesunula jsem se na zem. Budu muset doufat, že po cestě nezabloudím, protože jinak bych se do tý zapeklitý knihovny už dneska s největší pravděpodobností nedostala. No, i kdybych úplně nezabloudila, sloužící by asi koukaly na strašidlo v noční košili, botách od královské gardy a nějakém plášti se zdobnou a zřejmě zlatou sponou.