Jezdkyně apokalypsy: Yves

Kapitola druhá - Výslech

Probudila jsem se v posteli. Hned jsem poznala, že ne ve svojí.

Pozvedla jsem hlavu a trošku rozespale rozhlédla se po místnosti. Byla tu ještě jedna postel, kde někdo ležel a četl si. Nějaká holka.

"Kde to jsem?"

Jenom lehce zvedla hlavu. "V nemocnici."

"Co se stalo?"

Pokrčila rameny. "Zeptej se sestry."

Koukla jsem se kolem postele po takovém vypínači, který by je měl přivolat. Ještě nikdy jsem v nemocnici neležela, ale aspoň něco jsem se z těch nekonečných nemocničních seriálů naučila. Akorát než jsem ho stihla zmáčknout, dveře se sami otevřeli. S radostí jsem tam uviděla svého bratra.

"Konečně. Já už jsem si myslel, že bude šípková Růženka navěky," zaradoval se André. "Víš, jak by bylo super kdybych si mohl zabrat tvůj pokoj?"

Kdybych nebyla ještě trochu rozespalá, hodila bych po něm polštář. "Co se vlastně stalo? Proč jsem tady?"

"Připletla ses k nějaký nehodě na přehradě," posadil se na židli u mojí postele.

"Skvělá zpráva je, že podle doktorů ti prakticky nic není. Chtějí si tě tu nechat jenom chvíli na pozorování, aby se ujistili, že ti fakt nic není. Michel se snaží nějak vyřešit, jestli tě převezou do kadaňský nemocnice."

Jako by Michel věděl, že o něm mluvíme, zrovna vešel do dveří. Stejně jako André se zaradoval, když viděl, že jsem vzhůru, akorát on to projevil tak, že mě pevně obejmul. "Už nikdy tě na žádný výlet nepustím."

"Jestli nějaký vůbec bude. Víš, jakej je z toho velkej průšvih?" komentoval to André, zatímco Michel se posadil na okraj mojí postele.

"Proč? Co se vlastně stalo?" zajímala jsem se.

"Mluvili něco o tom, že se zřítila část přehrady. Byli nějací mrtví, myslím že takový, co spadli s autem do vody a nestihli vyplavat. Docela jsem rád, že tohle všechno jsem se dozvěděl, až když mi řekli, že jsi v pořádku."

"Když mu to poprvý telefonovali, tak to bylo vtipný," začal André imitovat telefonní hovor. "Nebojte, pane Martine, vaše sestra je v pořádku. Už je v brněnské nemocnici."

Michel z toho nebyl tak nadšený. "Málem mě z toho kleplo a hned jsme sem jeli."

"A proč se to zřítilo?" vrátila jsem se zpátky k té události. Snažila jsem se sbírat svoje vzpomínky. Bylo to těžký. Pamatovala jsem si vodu.

"Asi něco povolilo, únava materiálu, špatná kontrola, cokoliv," pokrčil Michel rameny.

"Nic nebouchlo?"

"Nikdo nic takovýho neříkal," zavrtěl Michel hlavou. "Policie s tebou bude chtít mluvit."

"Proč?" povytáhla jsem obočí. Podezírají snad, že s tím mám něco společného.

"Klasický postupy. Sbírají výpovědi od všech, pak nejspíš obviní správu přehrady," vysvětlil mi Michel.

"Teoreticky bychom mi mohli žalovat tvoji školu za nedbalost," poznamenal André.

"Jakože oni to způsobili?" napadlo mě jako první.

"Že se tobě něco stalo, když měli za tebe zodpovědnost," rozvedl svou myšlenku. "Ale asi se nám víc vyplatí to nechat a pobrat pojištění od školy."

"Raduj, se budeš za to mít nový mobil," povzbudil mě.

"No, jo, kde mám věci? Kde je můj batoh?" uvědomila jsem si.