Mortality

十四

Midoriya přestal dýchat. Právě se pro něj zastavil svět. Jeho svět krvácí. Nikdy nečekal, že se něco takového stane. Jeho milovaný skočil před něj a schytal ránu určenou jemu. Krev, krev, krev a jeho úsměv.

Bakugou skočil před svého přítele bez jediného zaváhání. Nepotřeboval přemýšlet, věděl, že svět bez jeho hrdiny by nebyl světem.

Kdysi mu řekl, že má zemřít, ale buďme upřímní, kdo by si myslel, že by ho Bakugou skutečně nechal zemřít?

Občas si myslel, že Midoriya pochybuje o tom, zda ho skutečně miluje, nebo s ním zůstává jen kvůli společnému snu. Doufá, že když teď ze sebe nechal dobrovolně cedník, nad tím přestane přemýšlet.

Bolelo to, ale pohled do uslzených očí jeho oblíbeného plyšáka, bolel víc. Nepřestával se však usmívat. Věděl, že teď, když Deku ví, kde leží, nebude se při boji ohlížet a hlídat jeho záda. Měl pravdu. Nikdy neviděl jeho oči zářit tolik jako když naštvaně skočil zpět do boje. Je rád, že se mu mohl podívat do očí, ještě jednou, ještě naposled. Jeho tělo bolí i když ho necítí, mysl křičí i pomoc a prosí o smilovaní. Nechce zemřít, celým srdcem chce ještě milovat. Nesplnil svůj slib. Ještě ho tu nemůže nechat samotného.

IcyHot se ho, na přání Izuku, snažil dostat z bitevního pole do nemocnice. Přes ukrutnou bolest chytil prstýnek houpajíc se na jeho krku. Jsou spolu, neumírá sám.

Midoriya cítil tupou bolest na hrudi. Zranili jeho přítele. Chlapce, který mu na noc líbal každou hvězdu na jeho tváři, ležel v kaluži krve.
Když jde o bolest, je mu jedno kolik kostí si zlomí, ale tahle se nerovnala ani té, kterou pocítil, když mu bylo sděleno, že nemůže být hrdina bez quirku. Teď by onen quirk, vyměnil za probuzení s posteli vedle něj.

Kdyby nikdy nepřijal sílu All Mighta, stalo by se to také? Zranil by se kvůli němu přítel, který pro něj byl ochotný stoupnout si před něj v okamžiku smrti a života? Dali by se ti dva vůbec dohromady?

Když se ráno nechal probouzet malými polibky, nevěděl jak dnešek bude končit. Kdyby se mohl vrátit, nikdy by se neprobudil a z postele nevstal. Spokojeně by objímal svalnatou paži, která ho hřála místo deky.

Nenechá to tak, nikomu to neprojde. Obloha a kostým jeho Katsukiho nejsou jediné věci, které se se západem slunce zalijí do ruda. Jeho oči nebudou plakat samotné.

Chtěl být hrdina, aby chránil lidi a byl jako jeho vzor. Dnes chce být hrdina, aby si žádný zloduch nedovolil sáhnout na lidský život.

To, jenž ho děsilo od prvního 'Miluju tě,', se právě stalo. Už nemá co ztratit a taky tak hodlá bojovat.

Ground Zero za přítomnosti zdravotníků a chlapce, který byl také zamilovaný do hrdiny třídy, zavíral své oči. Bylo těžké zůstat vzhůru, jeho víčka byla tak těžká. Jediná věc, na kterou myslel, byla barva smaragdu. Jen díky téhle malé myšlence, ho objal teplo a pocit bezpečí. Jeho oči a úsměv, malé polibky v polospánku. Tichý smích, když se v půl deváté odebíral do postele, nebe plné hvězd stejně jako jeho tváře. Ten chlapec byl jeho domov, mimo který, právě při pohledu na rudě zalité nebe, zavřel oči.

Jednou se svěřil. Nikdy se mu nelíbila barva jeho očí, připomínala mu krev a konec. On ho naučil ji milovat. Ne každý má oči v barvě osudu.