Mortality

二

Uběhlo pár dní a Izuku byl propuštěn z nemocnice. Tak strašně moc se těší do vlastní, nebo Kacchanovy, postele.

Zelenovlásek se vrátil na intr a osoba, kterou chtěl vidět ze všech nejvíce tu nebyla. Nenápadně se rozhlížel, ale bylo to těžké, když byl obklopený všemi svými přáteli a spolužáky. Všichni o něj měli strach, ale on teď má strach o Kacchana. Kde je? Je na něj snad naštvaný? Udělal zase něco? Chce od něj obejmout.

Se všemi seděl ve společenské místnosti. Do rozhovorů se spíš nezapojoval, problém mu dělalo i jen poslouchat. Nemůže se soustředit. Z nějakého důvodu má sevřený žaludek. Tohle je poprvé, co má takový pocit.

Po několika mučivých minutách se Izuku vytratil k sobě do pokoje. S úlevou se svalil do své měkké postele, která nepáchla dezinfekcí. Miluje své povlečení, které voní jako máta, ale kdyby si měl vybrat, zvolil by Kacchanovu vůni. Vždy se mu líbilo, že voní po karamelu. Jedná z výhod jeho quirku. Otázkou tedy teď je: kde je jeho karamelka?

Zavrtal se pod peřinu a sledoval dveře. Přijde, nepřijde?

Nikdy neměl starost o to, kolik kostí si zlomí, nebo jestli nějaký souboj nepřežije, ale teď ten pocit, který už dlouho necítil, má a nemůže se ho zbavit. Je Katsuki v pořádku? Proč za ním ještě nepřišel? Stalo se snad něco? Nebo ho snad nechce vidět?

Hlavou mu létalo tolik otázek, že nevěděl jaká kde začíná a kde jiná končí. Ani jedné se nemohl zbavit. Najednou měl tolik obav a to jen o jednu jedinou osobu. Vždy měl svým způsobem o Kacchana starost, ale teď je to jiné, teď je to, co cítí, silnější a už ví proč.

Sice neví, na co má myslet jako první a nemůže přestat přemýšlet, ale únava pomalu vše tiší. Pořád je ještě unavený. Jenže teď není vhodná doba! Musí počkat, až všichni zalezou do svých pokojů a on se bude moct proplížit k Bakugou. Chce vědět, proč za ním nepřišel. Chce vysvětlení. A taky pusu na dobrou noc, samozřejmě.

Únava však byla silnější a on jí podlehl. Stačilo, kdyby vydržel ještě pár minut a mohl po svém blondýnovi skočit. Je jedno jestli vzteky nebo láskou, prostě by mohl.

Blondýn tiše vešel do jeho pokoje a ještě tišeji za sebou zavřel dveře. Posadil se na postel k Izuku a chytil ho za jeho malou a zjizvenou ruku. Kolik jizev ještě bude mít? Stojí mu to vůbec za to? Jeho tělo za chvíli bude jedna velká jizva. Bakugou každou jeho jizvu nenávidí a zároveň miluje. Jeho čistá a jasná pokožka už není tak hladká a neposkvrněná. Utěšuje ho však, že každá jizva dokazuje Izukovu odvahu a sílu, kdyby nebojoval, neměl by jizvy a už dávno by tu nebyl. Přesto je stále znepokojivé a děsivé vidět, že jizvy přibývají. Má o něj strach. Jednou to totiž přežene.

,,Kacchan." Zamumlal ze spánku menší chlapec a zavrtěl se. Cítí jeho vůni, ví, že už je u něj. Dočkal se.

Katsuki nemohl jinak, opatrně si vlezl k němu a objal ho kolem pasu.

,,Promiň, že jdu pozdě." Zašeptal jemně.