Letní škola svádění [DOKONČENO]

15.

Fialovou plechovku jsme zaparkovali na parkovišti u McDonaldu na výpadovce z města. Pobrali jsme si batohy a vyrazili do divočiny.

"Woah, už se těším!" zakřičel Erik plný energie a jal se vést naši výpravu.

"Máš na co," přidal se vesele Míra a popoběhl si blíž k němu, aby mu mohl vyprávět historky ze stanování s rodiči.

Věnovala jsem Mingovi pohled hledající svou spřízněnou duši, která taky nechce kempovat.

"Doufám, že jsi pojištěná proti újmě na zdraví, kterou nám ti dva blázni dříve nebo později způsobí," vytáhl si z batohu dvoulitrovou láhev a ucucnul si. "Musím šetřit, jinou nemám a nespoléhám na ty dva," usmál se a taky mi nabídl.

...

"Jak dlouho budeme ještě chodit?" postěžovala jsem si unaveně po skoro dvou hodinách.

Míra s mapou v ruce, buzolou na krku a tři a půl prdele kilometrů před námi se otočil a odpověděl, "na stupnici od nuly po pána prstenů - jak dlouho by se ti chtělo?"

Bylo mi jasný, že je zle.

...

"Heej, a co když v noci potkáme medvěda?" zeptal se Ming, který se zhruba po další hodině chůze začal smiřovat, že se z něj na chvíli stane zase pračlověk.

"Na stupnici od Keňského maratonce po Usaina Bolta, jak rychle běháš?" ptal se Mirek.

Mingovo zaryté mlčení prolomil Erik, "prostě se odplazíš do stanu, zapneš ho a budeš v bezpečí."

Rozesmála jsem se, "jasně. Protože ten medvěd si řekne: chtěl jsem Minga sežrat, ale on se zapnul ve stanu. Kurva fix, musím si zase hledat bobule."

...

Nastal čas se utábořit (něco uvnitř mi říká, že nebýt tmy, šli bychom ještě dál). Stavět stany nebo rozdělat oheň mě ve skautu jako malou nenaučili, proto jsem se zdržovala bokem. Pochopili, že s tímle jim moc nepomůžu a tak se po čase ozval Míra s rozkazem, ať jdu pro dřevo.

Jak jsem tak procházela lesem, tak mi v určitém bodě přestala svítit baterka. Náhle jsem objevila nový význam fráze "tma jako v prdeli". Nevím, jak dlouho jsem tam byla - možná dvě hodiny, možná tři měsíce. Bloudila jsem lesem a začínala se bát. Strach, že netrefím nazpět byl důvodem, proč jsem na celý les křičela, "kluci, kde jste?! Do háje, kluci!"

Z dálky se ozývalo jen houkání a já, připosraná strachy, jsem začala ze zoufalosti zpívat Lásko má, já stůňu. Nikdo ale neodpovídal. Při šestém opakování písně a několikanásobném zakopnutí jsem věděla, že už je úplně nejhůř, netušíc, že to může být ještě horší. Kolem sebe jsem totiž ucítila klučičí parfém, a ve chvíli, kdy jsem se otočila jsem zjistila, že kluci jdou celou dobu za mnou a všechno nahrávají.

"Doprdele, volové!" ulevila jsem si, což brali jako rozkaz se konečně začít pořádně smát. Po celou cestu zpátky jsem poslouchala své hudební vystoupení ze všech tří telefonů naráz a hlasitý smích těch vemen.

...

Mirek k večeru při ohni, který každého z nás ohříval a poutal naši pozornost, navrhl, že si povíme tajemství, které o nás ví jen minimum lidí s podmínkou, že se nesmíme ptát toho, kdo mluví na podrobnosti.

Normálně bychom protestovali, ale tahle noc, to čisté přátelství, které se mezi námi tak rychle vytvořilo... to nás přemluvilo a pomalu jsme začínali.

Ming se nadechl s pohledem upřeným do ohně, "jsem zamilovanej do jednoho z vás."

Míra s Erikem věnovali Mingovi překvapeně vražedné pohledy. Míra se pak otočil ke mně a zasmál se, "dávej si na něj pozor, Baru. Pod tou jeho slušnou slupkou se skrývá opravdová šelma."