Letní škola svádění [DOKONČENO]

10.

Těžce jsem zvažovala, jestli se vzdám společnosti třech~ okay, dvou bezvadných kluků a nebo potupně uznám porážku ve hře té krávy.

Má hrdost křičela, ať se neomlouvám, ale rozum mi připomenul, že bych klidně mohla být na pokoji s Jardou. Naskočila mi husí kůže.

A tak se stalo, že jsem s klukama za zadkem (oni prostě i přes mé protesty museli jít) šla na ošetřovnu.

...

"Omlouvám se," procedila jsem skrz zuby s přímým pohledem do jejích očí.

Claudie se zatvářila zmateně.

Jsi nečekala, že se omluvím, co?

"Promiň, co jsi říkala?"

Hlavou mi projelo tisíce nadávek, ale udržela jsem se a žádnou nepustila na povrch. Pouze jsem pevněji sevřela ruce v pěst.

Tak ještě jednou pro ty hluchý z nás, který nebudeme jmenovat, ale rovnou si na ně ukážeme, že Claudie?

"Říkám, že je mi to líto."

"Co konkrétně?" nadzvedla obočí s jasným cílem - užívat si mé trápení. "Dokud si to celé neřekneš nahlas, tak si to nikdy nepřipustíš a pak ti mé odpuštění bude k ničemu. Tak šup, co jsi udělala?"

Něco se ve mě zlomilo a já věděla, že nemám daleko do pláče.

Na rameni jsem ucítila teplou ruku. "Už to budeš mít za sebou. Není těžký to říct, ne?" řekl Mirek a poté potichu zašeptal, "přesvědč mě~"

"Přesvědčit?" prudce jsem se otočila. "Znáte mě dýl než ona a přesto potřebuješ, abych něco dokazovala? Fajn! Stěhuju se. Až vám dojde, že tohleto," ukázala jsem na ni, "na vás hraje divadlo, tak přijďte."

Rozešla jsem se ven. Rychle jsem si pobalila, zahnala slzy a na recepci jsem si vyzvednula klíč od nového bytu.

...

Byteček byl opravdu jen pro dva, jako všechny ostatní kromě mého bývalého. Cítila jsem se moc utěsněně, ale zase ta čistota, co tu panovala a příjemná vůně malin to kompenzovala.

"Ahoj?" zkusila jsem.

Z poza rohu vykoukla dívka nižší postavy. Byla silnější, ale já nesoudím. "Ahoj," pípla a zase odešla.

Mikla jsem rameny a šla za ní, protože jsme měly společný pokoj.

"Jsem Bára," řekla jsem během vybalování ve snaze probourat ledy.

"Hm~" broukla ležíc na posteli s knížkou.

Tohle bude těžký. Bůh ví, že mám raději kluky.

"A ty jsi~" snažila jsem se ji donutit mluvit.

"Nech mě, chci si číst," postěžovala si.

Nebyl by lepší sdílený pokoj s Jardou? Ten si se mnou aspoň povídal.

"Jak chceš," vzala jsem mobil a vyšla na balkón.

Bylo ve mně tolik potlačováných emocí, které musely ven. Zavolala jsem proto své nejlepší kamarádce.

Znáte to, chcete po druhým jenom to, aby vás poslouchal, když je vám nejhůř, ale on né. Prvně mě seřvala za to, jsem se jí od začátku pobytu ještě neozvala, pak ať jí kluky vyfotím (Minga nejvíc), poté začala o sobě a tom jejím příteli a následovaly drby. Dřív než jsem se nadála, už jsem byla já ta, kdo poslouchá.