Letní škola svádění [DOKONČENO]

12.

Dlouho nic neříkal, ale mně to bylo naprosto jedno. Namáčkla jsem se na něj co nejpevněji to šlo. Tak krásně voněl~

Pomalu jsem ucítila, jak se jeho ruce opatrně omotaly okolo mých žeber. Ještě víc jsem se do toho obejmutí zavrtala, jako do peřiny, když zjistíte, že jste se probudili hodinu před budíkem.

Spokojeně jsem vydechla a naposledy nabrala do plic jeho vůni, než jsem ho pustila a o krok ustoupila.

Asi jsem mu právě všechno, co se stalo mezi námi, odpustila.

Díval se tak zvláštně. Bylo vidět, že byl smutný a já nechápala proč.

"Avada kedava!" zakřičel jeden z těch dvou.

"Alohomora!" ozval se v zápětí druhý.

"Bombardo!"

"Žer slimáky!"

"Tak tos' přehnal! Pocem!"

"Nikdy!"

"Bimbasum dvoumetrósum!"

Náhle se ozval hlasitý smích.

"Co to má být za kouzlo?"

"No s dvoumetrovým ptákem mi asi těžko utečeš, že jo."

"Tak si ho přehodím přes rameno!"

Všichni jsme se začali smát. I Erik.

"Co s nimi?" koukla jsem po něm a utřela si slzy od smíchu.

"Pověsíme je za koule do průvanu," uchechtl se.

"Postarám se o to," zazubila jsem se a pak nasadila vážnější pohled. "Eriku, došel bys mi prosím k Lídě do bytu pro tašku s věcmi? Myslím, že bych jí utrhla hlavu, kdybych ji teď viděla," zavrčela jsem.

"A ty věříš, že na ni budu milejší?" pověděl tak, že jsem nevěděla, jestli je to vážně nebo ne.

Pak se pousmál, "zkusím ji nezmrzačit."

...

Bylo půl dvanácté a tím pádem i čas spát. U Erika v pokoji byla stále i moje postel a upřímně~ už se nikomu nechtělo je přinejmenším odsunout od sebe a spát na pohovce nikoho nenapadlo.

Už převlečená jsem došla do pokoje, kde Erik seděl na posteli a něco dělal na mobilu.

"Zhasnu, jo?"

"Mhm."

V šeru jsem bez problémů došla do postele. Bylo zvláštní být vedle sebe tak blízko a jít prostě v klidu spát.

Lehla jsem si, ale svícení jeho mobilu mi zabraňovalo usnout.

"Ser na to a pojď spát."

"Ještě minutu."

Zívla jsem si a čekala než to vypne. Uběhlo pár minut, které mi přišly jako století.

"Dej mi to," skočila jsem po jeho mobilu a on ho vyděšením zahodil za sebe.

Telefon elegantně zalítl do mezery mezi postelí a zdí.

Bylo mi Erika tak líto, že jsem se snažila se nezasmát tím, že jsem si k sobě zuby skousla rty.

Tohle by se mu nepovedlo, ani kdyby chtěl.

Hned na to jsem si představila, jak opakovaně hází telefonem proti zdi.

Nevydržela jsem to a se smíchem jsem se převalila na svoji stranu.

Erik mi věnoval nic neříkající pohled, což ve mně vyvolalo novou vlnu smíchu.