Labyrint: New Girl(s) 2 [Dokončeno]

7. Nemocnice

,,Můžeme jí věřit?" zeptal se Thomas a dal zbraň dolů. ,,Ano, je jako moje nejlepší kamarádka od dětství a je i moje rodina. Pomohla mi i při útěku a chce zmizet odsud taky." přiblížila jsem se k ní a projela všechny pohledem. ,,Ale teď už fakt musíme, už jsme přišli o dost času. Jsme všichni?" zeptala jsem se. ,,Jo jsme." odpověděl Newt. ,,Aris a Tara?" ,,Jo taky jsme tady." ,,Dobře, Lizz půjde ve předu a bude nás vést. Já půjdu vzadu a budu nám krýt záda." Všichni kývli a seřadili se. Já jsem si s Lizz nasadila helmy a běželi jsme k bráně základny.

,,Otevřeš to?" zeptal se Newt Lizz a já se rozhlížela všude okolo sebe a dávala pozor na to jestli po nás někdo jde. ,,To je brnkačka." otevřela dveře přes kód a najednou se vynořili vojáci a začali po nás střílet. Vytáhla jsem šíp a začala po nich střílet. ,,K zemi!" zařvala jsem na ostatní aby se aspoň nějak schovaly před střelami. Ke střelbě se ke mě přidal i Thomas a po otevření brány i Lizz. ,,Běžte, běžte! Rychle!" zařvala Lizz a ostatní utíkali do večerní pouště. Pomalu jsme couvali a pořád stříleli. Otočili jsme se nakonec i mi a utíkali za nimi.

Slyšeli jsme jak se za námi ozývají motorky a čtyřkolky vojáku a viděli jsme jak naším směrem svítí i baterky a hledají nás. Jestli nás chytí, tak nás zabijí a budeme v háji. Utíkali jsme co nám síly stačili a pár z nás i upadlo ale všichni jsme si pomáhali aby jsme zmizeli co nejdál. ,,Támhle je nemocnice! Schováme se tam!" řekla Lizz a všichni jsme jí následovali. Byla písečná bouře, tma a písek v obličeji nebyl zrovna příjemný. Naše stopy mizeli hned po té, co jsme je udělali. Byla to naše výhoda, písek je ihned překryl díky čemuž nemohli jít přímo k nám.

Došli jsme před nemocniční budovu která vypadala jako kdyby byla opuštěna přes sto let. Byla skoro rozpadlá ale museli jsme se někam schovat a najít si útočiště. Snad tam budou nějaký obvazy a náplasti které si vezmeme na horší časy.

Doběhli jsme dovnitř a nastalo děsivé ticho. Občas jsem šlápla na nějaký sáček nebo krabičku a hned se ticho porušilo. Bylo to tu velké ale na nemocnici tu bylo podivné vybavení, křesla a postele uprostřed místnosti. Všude nějaké polštáře a stoly. Na zemi byli svazky tlustých kabelů. ,,Lidi? Jsou tady stopy. Ale je to stopa od bosý nohy. Je jich tady víc a vypadají čerstvě. Někdo tady je." Upozornil nás Minho. Všichni jsme k němu šli a chtěli se přesvědčit. ,,To není dobré, ani trochu." Řekla jsem na zpět. ,,Hele a jaký je plán, doufám že máte nějaký plán." zeptal se Newt a zkřížil ruce na prsou. ,,Daleko v horách se nachází prý Pravá ruka. Ti jsou proti Zlosinu stejně jako my a jsou to právě oni co nám pomůžou. Ale jak jsem řekla, jsou daleko v horách a cesta bude docela dlouhá. Musíme se pořádně připravit a předzásobit na cestu. Vezměte si i nějaké oblečení." řekla nám Lizz. ,,Takže horalové. jdeme si pro pomoc k horalům. Vážně?" posmíval se Newt. ,,Je to pravda, na základně jsme to zkoumali a víme na 100% že Pravá ruka existuje a že je někde v horách. Věřte mi!" osočila se ,,V pohodě věříme ti." řekl Pánvička. ,,Fajn, teď tady musíme zůstat přes noc protože teď nás hledají všude a zítra ráno vyrazíme. Teď se rozdělíme do všech pater po dvojicích a budeme hledat něco co by se nám mohlo hodit na cestu. Pak se sejdeme zase tady a najdeme místo kde přespíme." Zavelela jsem a všichni šli za mnou směrem ke schodům. ,,Podle tohohle je tady 6 pater a přízemí." vzala si Lucy do ruky nějaké desky a četla nějaký záznam o nemocnici. ,,Je nás deset takže to bude dobře vycházet a přízemi pak projdeme všichni." Řekl Thomas. ,,Tak jdeme." V prvním patře zůstal Winston a Pánvička, pak dvojčata, Newt a Lizz, Minho s Lucy a nakonec já a Thomas.

,,Tak já půjdu vlevo a ty vpravo?" zeptala jsem se ho. ,,Dobře." kývnul a rozešli jsme se jako by jsme se měli vidět naposledy. ,,Nat?" zavolal na mě. ,,Ano?" Otočila jsem se k němu a šla blíže. ,,Jsem rád že si to zvládla a dostala se pryč od nich." ,,MY jsme se dostali pryč Thomasi." vzala jsem jeho ruce do svých a usmála se. ,,Dobře." odpověděl a dal mi jemný polibek. Pak jsme se rozešli a šli prozkoumávat patro.

Zdálo se že tady bylo nějaké výzkumné centrum a laboratoře. Všude byli rozbité zkumavky, vitríny s neznámými tekutinami a různé mikroskopy. Byli tady i nějaké oddělené boxy sklem které byli od krve což mě docela dost děsilo. Přišla jsem k nim blíže a uviděla že skla jsou popraskaná od střel a vevnitř bylo něco překryté. Vešla jsem otevřenými dveřmi dovnitř protože to pod dekou vypadalo jako nějaké tělo. Šáhla jsem na deku a strhla jí. ,,Panebože, Thomasi!" zařvala jsem na něj a najednou se ta VĚC bez očí vzbudila a vrhla se na mě. Řvala a drásala se po mě. Šáhla jsem po luku a dávala jsem mu co proto. Spadl ze mě hned vedle na zem a já se po něm ihned vrhla. Mlátila jsem do něj lukem a pak jsem sáhla po šípu a bodla mu ho přímo mezi oči. Nebo spíše kde dříve bývali.

Z pohledu Thomase:
Šel jsem se podívat do menší místnosti která dříve fungovala asi jako úklidová místnost. Snad tam bude lékárnička.

Měl jsem pravdu, je tady. Vypadá docela nově. Vezmu náplasti, nějaké obvazy a desinfekci. ,,Thomasi!!" zakřičela Nat a já se za ní ihned rozeběhnul.

Z pohledu Nat:
Thomas ihned přiběhl a díval se na mě jak jsem od krve. V rukách držel lékárničku a byl vyděšený. Slezla jsem z mrtvoly a vrátila šíp zpět. ,,Měli by jsme jít, vypadá to že je jich tady víc." řekla jsem mu a rozešla se pryč ke schodům. Najednou se za námi vynořili další a utíkali proti nám. ,,Jo ihned." začaly jsme řvát po ostatních aby začali taky utíkat a oni jen nechápavě přišli ke schodům a až když viděli co nás chce zabít tak začali konečně taky utíkat. ,,Pojďte do přízemí, jsou tam garáže a auta! Tam se schováme!" Zařval Winston a mi ho následovali. Tara najednou zakopla a rozsekala se o zem. ,,Taro!" rozeběhla jsem se za ní zpátky dozadu abych jí sebrala. Ale už pro ní šel i Aris takže jsem mu šla aspoň pomoc než ty stvůry doběhnou. Popadli jsme jí a běželi s ní za ostatními.

Doběhli jsme k sanitce a nastoupili do převozního prostoru vzadu. Zabouchla jsem dveře a mlčky si sedla na lavici na které bylo poslední volné místo.

Všichni jsme byli ticho jako na masovém hřbitově. Občas byli slyšet výkřiky žroutů a rozbíjení okolních věcí. Pak se ztišili i žrouti a mi všichni usnuli.
.
.
.