Until we are together

1 0 0
                                    

"Madam... pojďte, myslím že chcete být s ním..." řekla když tlačila do mého křesla.

"Ale on řekl, abych na něj počkala u našeho stromu..." nechápala jsem o co šlo.

"Asi zapomněl co je za den, ve vašem věku je to normální, odvezu Vás za ním" kdyby tohle řekl kdokoli jiný, spražila bych ho pohledem a seřvala ho, ikdyž vím že je to pravda... však je mi 96 let, je zázrak, že ještě žiju, tahle sestřička byla prostě poklad... tolik čokolády co mi nosila, kolikrát si vyslechla to jak jsme se s mužem poznali, sestěhovali, vzali... chtěla to slyšet, nevadilo to jí, mě ani jemu, nikdy neřekla nic co by mě urazilo, nevím kolik přesně jí je, ale je mlaďounká a díky ní se tak občas cítím i já.

"Co se děje?" byla jsem už docela vyděšená.

"Mrzí mě to" řekla a vjela semnou do pokoje kde kolem naší postele stáli doktoři a... děti... naše děti a vnoučata a pravnoučátko, ale proč jsou tu všichni.

"Řekne mi už krucinál někdo o co tady jde?!!" nemám hlasivky už jako dřív, ale občas ještě dokážu zařvat tak, že by se kde kdo strachy poklonil.

"Mami..." ""Babííí" už si mě všimli tak by mi mohli i teda vysvětlit o co jde. Všichni se kolem mě shlukli aby mě objali a pak se vrátili zpět k němu.

"On ti to neřekl co?... Táta nikdy nechtěl aby ses trápila... Mezek jeden tvrdohlavej..." Řekla mi moje dcera, ikdyž to spíš vypadalo jako by to říkala pro sebe. Dřepla si naproti mě a vzala mě za ruce.

"Ne... nech....ci abys... tu by... la" říkal to s mezi hlubokými nádechy. A v tu chvíli mi to došlo. Občas jsem vážně natvrdlá.

Nebyla jsem odkázaná na křeslo jen bylo lepší, že jsem se nenamáhala. Zvedla jsem se a došla k němu. "To nemyslíš vážně," už mi tekly slzy "jak jsi mi mohl něco takový zatajit!" držela jsem ho za ruku tak silně, že bych mu jí mohla i rozdrtit kdybych trochu zesílila stisk.

"Nechtěl jsem... tě vidět... plakat..." to jediné mi na to řekl.

"Takže abys mě neviděl brečet tak, jsi chtěl odejít bez rozloučení jo?!" bylo to od něj vždycky milý, jak mu záleželo na to jak se cítím, ale tohle trochu přehnal.

"Napsal jsem... ti dopis..." řekl to jako by to měla být největší omluva, díky které mu ihned odpustím.

"Dopis?! Dopis?!! Ty ses semnou chtěl rozloučit přes DOPIS?! Když jsi mě žádal o ruku řekl jsi, že dokud budeme spolu tak zvládneme všechno! I na vnitřní stranu prstýnků jsi to nechal vyrýt," stříbrný prsten s vyrým 'till we are together jakoby mi na prstě ztěžkl "tak mě lakavě nech být s tebou až do konce!"

"Prosím... nechci... abys mě tak... hle viděla... aby... sis mě... takhle pamatovala..." stál si za svým.

"Jsme spolu už několik desítek let... Vážně si myslíš že bych si tě pamatovala jako umírající staříka, namísto toho věčně se usmívajíco se kluka do kterého jsem se zamilovala, na toho mladého muže co mě požádal o ruku, na toho věčně si stěžujícího idiota co miluju? Nejradši bych odešla s tebou..." ten pohled co na mě hodil, vídala jsem ho tak často, to nemyslíš vážne?! ihned na to zapomeň.

Je neskutečné jakou mají slova moc. Padla jsem k zemi, naštěstí mě náš syn zachytil. a posadil zpět do křesla, které dotlačil k naší posteli.

Chytila jsem se jakobych chtěla chytit svoje srdce... Kruci... Varovali mě abych se klidnila, abyh se hlídala, že jestli se budu moct vztekat, nebo jakkoli namáhat srdce, tak umřu.

Položili mě vedle něj na postel. Děti kolem nás stáli a vzájemně se objímali, drželi se jakoby mohli zabránit odchodu našich duší. Doktoři se tam dohadovali, jako kdybychom měli naději. Přístroje kolem nás pípali, ale já vnímala jen jeho

"Tys... to mysle... la vážně... co?"

"Neopustila jsem tě a nehodlám tě opustit ani teď"

Otočili jsme se k sobě a koukali jeden na druhého. Nevím jestli viděl jak vypadám, ale já v něm stále viděla toho padesátníka, v tom věku jsem přestala už nadobro vnímat to jak vypadá.

"Pořád ste... jně tvrdo... hlavá... jedna z vě... cí co na to... bě miluju"

"Taky tě miluju a ať se dostaneme kamkoli budu tě milovat dál"

"Vy jste vždycky byli naším vzorem, váš příběh budeme vyprávět dál... nezapomeneme" řekl náš syn.

"Napíšeme knížku" vypískla vnučka. Takový malý snílek, snad se jí vše splní.

Ticho. Tma. Najednou zničehonic. Žádná zima. Žádné teplo.

Místnost zalilo táhlé pípnutí, které ve všech probudilo slzy. Tedy až na dva muže oděné v bílých pláštích. Něco napsali na desky co měli v rukách, odpojili všechny přístroje, takže místo toho táhlého zvuku, se místost plnila vzlyky několika generací i žena co přijela s vozíkem byla vtažena do hromadného objetí a vzlykala.

***********************

nuže... jestli to někdo přečetl tak prosím o zpětnou vazbu, klidně napište že je to děsná blbost, každý názor se počítá

zároveň děkuji za přečtení💚💚💚

Until we are togetherTempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang