1. Opět v Bradavicích ☆

3.1K 102 5
                                    

"Emily!" ozve se zdola.
"Už běžím, tati!" odpovím stejným křikem.

Jmenuji se Emily Moonová a nastupuji do třetího ročníku ve Zmijozelské koleji na škole čar a kouzel v Bradavicích.

Dneska je to tu zase, další začátek školního roku. A já opět odjíždím do Bradavic. Nejlepší škola čar a kouzel v celé Británii. Mám moc ráda náš malý domek na kraji Londýna, ale Bradavice jsou něco krásného a kouzelného (pochopitelně).

"Emily! Kufr už máš v autě, tak co tam ještě děláš? Vlak ti jede za hodinu ale musíme vyrazit dřív!" ozve se znovu táta o něco nervózněji. Nerad chodí někde pozdě. Je docela puntičkář.

"Nemůžu najít hůlku!" křiknu a bezmocně si sednu na postel protože jsem hledala snad už všude. V tom ucítím že mě něco tlačí pod zadkem. "Co to kruci-" zvednu se a spatřím svoji hůlku. "To snad ne! Jaký ňouma si sedne na vlastní hůlku" prskám, když běžím po schodech dolů a do auta.

"No konečně! Co ti tak dlouho trvalo?" zeptá se táta ale na odpověď nečeká. "Nevadí, ale teď už nasedej, jinak vážně přijdeme pozdě" řekne a otevře dveře od naší Felicie.

Žiju jen s tátou, maminka mi umřela před 3 lety. Vždycky se bojím, aby se táta necítil sám, když jsem ve škole. Táta ale vždycky říká, že má tolik práce a nestíhá na to myslet. Samozřejmě, že mu někdy chybím, ale necítí se osaměle.

Táta je mudla ale maminka byla čarodějka. Když mi přišel dopis z Bradavic, rok po smrti mé maminky, měl táta ohromnou radost. Říkal, že na mamince miloval kouzlení. Je rád, že mu aspoň ještě více připomínám, jak úžasná maminka byla. Jsem totiž celá po ní.

Mám dlouhé, uhelně černé vlasy, jsem menší a hubenější postavy. Úplně jako máma. Jen oči, ty mám nebesky modré, po mém tatínkovi. A jak ráda sama říkám, jsem expert na průšvihy. No co, můžu snad za to, že jsem tak příšerně zvědavá a tvrdohlavá?!

Když dorazíme na nádraží King's Cross, táta vytáhne můj kufr a klec se sovou pálenou z auta a položí je na vozík, který jsem já přitáhla. Sovu mám na dopisování a navíc je to můj domácí mazlíček. Jmenuje se Archie. Dostala jsem ho k 11 narozeninám které mám 1. září. Což je mimochodem i dnes. Myslím, že od táty jsem letos dostala nejlepší dárek. Koště, a ne ledajaké. Je to nový Nimbus 2000!

"Přijedeš zase na Vánoce?" zeptá se táta s úsměvem.
"Si piš!" vykřiknu a skočím mu kolem krku.
"Mám tě moc rád, Emily. Budeš mi chybět." zašeptá mi do ucha.
"Já tebe, tati. Zas to ale nepřežeň!" rozkážu mu.
"Neboj. Já nikdy. Tak se měj beruško!"
"Pa, tati!" vyhrknu a pustím se vstříc cihlové zdi, která mě zavede na nástupiště 9 a 3/4. Opět vidím ten krásný červený vlak do Bradavic.

Tlačím svůj vozík davem lidí. Snažím se vytáhnout svůj velký kufr  do vlaku ale je opravdu těžký.

"Nechceš s tím pomoct?" uslyším známý hlas.
"Lenny!" vypísknu a skončím svému nejlepšímu kamarádovi kolem krku stejně, jako před tím tátovi.
"Rád tě zase vidím, Emily. Všechno nejlepší." přeje mi, a u toho tahá můj velký kufr dovnitř do vlaku.
"Děkuju. Tak, kde sedíme? Už tam jsou i ostatní?" ptám se na mé další kamarády.
"Jistě, jako vždy čekáme jen na tebe." usměje se, a vydá se k našemu kupé.

Poté, co jsem se přivítala i s ostatními kamarády a rozbalila všechny dárky od nich, jsme se převlékli do Zmijozelských hábitů a čekali, až náš spěšný vlak do Bradavic dojede na konečnou.

Taak, tohle je první kapitolka mé fanfikce. Doufám, že se aspoň někomu bude líbit. U dalsi kapitoly, caukyy ;))

Zase ty, Weasley?! ✔️ FWOnde histórias criam vida. Descubra agora