I love You 3000 [Loki + Morgan]

2# Cesta do neznáma

Morgan stála shrbená před zrcadlem a opírala se o skříňku s umyvadlem. Vlasy ji bránily ve výhledu, a přeci o něj nestála. Nechtěla se sama sobě kouknout do očí, protože by v nich spatřila to zklamání ze sebe sama. Až zmizí, co si bez ní Pepper počne a co ona bez ní? Nemohla uvěřit, že se z hodné dcerušky, ve kterou se jí každý snažil vychovat, stane právě toto.

V žaludku ji zvláštně zakručelo a dříve než si stihla uvědomit, co dělá, přiběhla k záchodové míse s dlaní u pusy. Pak už se její žaludek, do kterého celý den nic nedostala, vyprázdnil. "Morgan, je čas jít." Obeznámil jí Strange. "Potřebuju na záchod." Dodal a Morgan se nechtěně usmála.

Utrhla si kus toaletního papíru a utřela si do něj pusu. Použitý papír pak vyhodila a tvář si ještě opláchla vodou, aby se trochu probrala. Nezapomněla spláchnout a utřít si obličej do ručníku pohozeném ledabyle na věšáku. Když už chtěla opustit koupelnu a Strange močák dále nezatěžovat,- doufejme, že chtěl pouze na malou,- zastavila se a ohlédla se k zrcadlu. "Děláš to pro její dobro... Pro vaše." Dodala si odvahy a s vypnutou hrudí a hlavou vzhůru vyšla ven.

Nevyhla se očnímu kontaktu se Strangem, jenž postával u otevřeného okna a zpříma doteď hleděl ven. Popadla knížku od Wonga ze stolu, kde jí rychle položila, když se jí udělalo nevolno a ona se chtěla vyhnout uklízením jejich podlahy. Neušlo ji, jak si jí prohlíží a na ten záchod ani nešel. Chtěl jí zkontrolovat, akorát trochu jinak než normální lidi. Nemohl se chovat sentimentálně a starat se. To by jeho ego utrpělo vážná zranění.

"Morgan," oslovil jí, když už ticho začínalo být trapné a chtěla raději odejít. "Wong chtěl, abych ti řekl nějaké motivační řečičky, ale moc dobře víš, že na to nejsem a ty o to ani nestojíš...."

"Takže si tuhle trapnou chvilku můžeš odpustit." Pohodila rukou do vzduchu. "Myslím, že to zvládnu." Pokusila se sama sebe marně přesvědčit.

"Každý z nás si někdy sáhne na vypětí všech svých sil a je pouze na nás, zda to vzdáme nebo budeme pokračovat dál... Tvého otce jsem znal, né moc dlouho, ale prostě znal. Věřím, že by pro tebe udělal to samé." Prošel kolem a svou ruku položil na její rameno. Cítila, jak neustále jeho ruka sebou škube, což bylo od té nehody obvyklé a ona ho kvůli tomu popichovala. Zastyděla se, že byla schopná si ze skoro smrtelné nehody udělat srandu, ovšem pak si vzpomněla na to, co on říkal ji a lítost zahnala do kouta.

"Eh... To mělo být povzbuzující? Mám pocit, že teď na mých bedrech je větší tíha než doposud, Stephene." Podotkla upřímně.

"Říkal jsem Wongovi, že to není dobrý nápad." Prohodil ledabyle rameny a ruku nechal spadnout z jejího ramene, kde doteď přebývala. "No nic... Měla bys jít. Ale nezapomínej na to, co máš v kapsách."

"Koukám, že se na můj odchod i těšíš." Řekla neutrálně a raději ustoupila dál. Místo odpovědi se otočil a odcházel pryč, čímž ji dokonale zmátl, neboť oba chtěli mít vždy poslední slovo.

"Hodně štěstí," Popřál dříve, než zatočil do další místnosti. Morgan věděla, že tam se nachází něco jako obývací pokoj, protože to tu prošla tolikrát, že by bylo nemožné si to nepamatovat.

Pro sebe se usmála a k hrudi si přitiskla starou knihu. "Extremis, kolik je hodin?"

"5:22." Oznámil systém přesně.

Morgan více neztrácela čas, neboť se v půl měla dostat na nejbližší kopec, jenž byl pět minut jízdy. Rychle na svou hlavu nasadila přilbu a do brašny na motorce ukryla knížku. Urychleně nastartovala a už mířila několik kilometrů za hodinu na úpatí kopce, kam by zaparkovala.