I love You 3000 [Loki + Morgan]

6# Fyzická a psychická bolest

"To si snad ze mě někdo dělá prdel..." Obcházela toho prcka, do kterého se sotva měl vejít nějaký náklad se dvěma cestujícími. "Přísahám b -"

"Bohu?" Odtušil s posměšilým úšklebkem na rtech černovlasý mladík opodál. Rozhodně mu tato situace přišla vtipná. Především to, jak si jeho známý s tímto ukňouraným děckem vytřel prdel.

"Ty si taky polib, bože." Nezaobírala se tím mamlasem kousek za ní a raději hledala vchod vůbec dovnitř oné vesmírné věcičky, ve které měla cestovat a dostat se na několik planet, jenže tahle věc před ní rozhodně vypadala tak, že se na cestu nechystá a vůbec to létat neumí. Pravděpodobnější bylo snad i to, že by s Lokim tvořili zamilovaný pár. Obě nemožné věci, a přeci jen jedna měla miniaturní šanci na úspěch. Připadalo jí to jako solidní poděl. Takové to, když si z AliExpressu objednáte super-pohonné trysky a oni přijdou boty s kolečky, které ihned vypadnou a zničí se. Měla štěstí, že při jejich zkoušení vedle byl krásně udržovaný trávník, jinak by dopadla hůř. 

"Škvrně," oslovil ji zlehka a zakryl svůj úsměv. "Za ty jednotky, za které si to od něj koupila, se vlastně divím, že to vypadá tak, jak to vypadá... Mohli jsme dopadnout hůř." Rozpažil ruce do stran. 

"Zavři klapačku!" Seskočila z křídla lodě a ukázala na něj ukazováčkem. Hlavu natočila na stranu a nadechla se. Musela se uklidnit. Jenže nemohla! Vždyť tohle vypadá příšerně a ona v tom chce zachránit svého otce!? Jak vůbec mohla být tak troufalá. "Přestaň se tak hloupě křenit, jinak ti prostřelím hlavu a zapíšu si se stejně přihlouplým úsměvem do deníčku, že jsem ustřelila nadutou palici bohu."

"Jistě,.." odfrkl si pohrdavě. "Ale co jsi bez té technologie? Dovol, abych ti odpověděl - NIC! Jen ukňourané děcko, které se snaží dokázat, že něčeho docílí, - omyl, Skrčku. Sama nepřežiješ ani den. Po bradě ti teče mlýko a kolem krku máš uvázanej brindák." Vpíjel se do jejich očí. Nemohla se z jeho paralyzujícího pohledu dostat, protože se jeho slova do ní zařezávaly jako dýky. 

Měl pravdu. Nikdy nebyla připravena na tak velký krok vpřed do temnoty. Nebylo lehké opustit svou jedinou rodinu a vrhnout se do hlubin galaxie, kde by měla být sama. Ale teď tu byla. V celém vesmíru a galaxii nebyla nic. Pouhopouhé nic. Otravný hmyz, který přežíval a na každém rohu ho čekala smrt. I primitivní chyba mohla znamenat konec. Možná by ani nikdo nenašel její tělo, když galaxie je vlastně nekonečná... Je? Skutečně neexistuje konec? Každá cesta, láska i cesta někde končí, tak i toto, ne? 

"Lžeš," říkala to sobě či jemu? Kdoví.

"Ne, maličká," zatřásl hlavou a kroky dravé šelmy se přibližoval blíže. Naháněl strach, a přesto působil tím zvláštním dojmem, kdy se Morgan podlamovala kolena. "Oba víme, že lžeš sama sobě," natočil hlavu na stranu. "Uhh, strach, bolest, samota a... Hněv? Cítím správně, škvrně?"

Strčila do něj, když byl na dosah. Jednou, dvakrát, třikrát... Dokud nenastavil nohu a ona o ní zakopla. Svalila se neohrabaně na špinavou a tvrdou zem, kde nějakou chvíli bezhybně ležela. Nikdy se nevzdala a ani teď nemohla padnout kvůli povrchnímu záškodníkovi, jemuž nešlo o nic jiného, než její misi překazit a ponížit ji. Ano! Určitě se snažil o překažení.

"Nenávidím tě," pronesla bez emocionálního zabarvení. Sledoval její tělo a hrudník, který se zvedal a klesal rychleji, než bylo zvykem. V celé galaxii se nacházelo jen pár lidí, bohů, stvoření,... Jejichž slova by dokázala lstivého boha zamrzet, či mu minimálně ukázat, že se v jeho jádře skrývá jen špetka empatie. Proč tedy právě teď ucítil ten slabý osten slabomyslnosti? Možná se mu taková věc jen zdála, vždyť on nemohl pocítit empatie k dívce, kterou sotva zná. Je natvrdlá, egoistická a nemotorná. Červ rozšláplý pod jeho botou. Patřila k těm podřadným Midgarďanům na zemi, které si chtěl před několika lety podmanit a vést ty tupé makovice.