Rozhovor

"Lily byla to nejlepší a nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Něco, co jsem opatroval a ochraňoval. Něco, po čem jsem toužil a nikdy to nezískal. Něco, co jsem potřeboval a nikdy se toho nedočkal. Miloval jsem ji celým svým srdcem.

V životě jsem udělal dost chyb, ale tahle byla fatální. Nechal jsem si ji ukrást. Nechal jsem si ji odloudit a dopustil jsem, abych osaměl, abych přestal fungovat, abych si nechal zlomit srdce. Srdce, o kterém jsem nikdy nevěděl, že ho mám. Že by mohlo bušit zrychleně, pro něco a někoho."

"Zdáte se mi být zlomený stále."

"Samozřejmě. Když potkáte lásku svého života, za kterou byste i dýchal a vy ji necháte, dejme tomu, jít... Za někým, kdo si ji absolutně nezasloužil, poznamená vás to navždycky. Nikdy se mi srdce nezacelilo, nikdy nepřestalo bolet a krvácet. Přestal jsem doufat a věřit. Už mě nikdy nepotkalo nic podobného. Jediné, co mě přivítalo s otevřenou náručí byla chladná a temná samota. A ta mě dokázala zatvrdit."

"Není to škoda, pane profesore? Nejste muž, který by měl být sám. Je ve vás mnohé."

"Mnohé?"

"Jistě. Jste laskavý, ochranitelský a... Dokážete opravdu hluboce milovat. To neumí kde kdo."

"Mýlíte se. Tohle jsem všechno byl. A už roky tomu tak není. Zeptejte se kohokoliv, nikdo o mě neřekne hezkého slova. Ale co, zvykl jsem si. Víte... kolikrát si to celé přehrávám v hlavě, nehledě na bolest v hrudi a pokaždé najdu nějakou chybu, kterou jsem udělal a mohl jsem se tomu vyvarovat. Tolik věcí a činů, co jsem... neudělal. Nechtěl jsem naléhat, chtěl jsem ji za kamarádku - ona byla jediná, komu jsem nevadil, nedělala rozdíly, nedělala naschvály a věřila mi.

Netrvalo dlouho a opravdu jsem byl její. Toužil jsem po tom, co jsem začal cítit. Toužil jsem po lásce, kterou jsem nikdy ani ze strany rodičů nepoznal. Byl jsem spíš takový omyl a anomálie, kterou trpěli doma. Jenže Lily... měla mě ráda. Trávila se mnou čas, hodiny a hodiny jsme si povídali a hráli. Bylo to nádherné. Zamiloval jsem se ani nevím jak. Byla krásná uvnitř i navenek. Ty její nezbedné vlasy a zářivé oči. Byli jsme jako den a noc. Tak moc rozdílní a přesto jsme k sobě vlastně patřili."

"Čeho se bojíte?"

"Už ničeho. Došel jsem do fáze, kdy se nemůžu bát absolutně ničeho. To, čeho jsem se obával se stalo a nic horšího přijít nemůže."

"Proč jste o ni nebojoval? Přeci..."

"Snažil jsem se. Věřte mi, že ano. Samozřejmě, byl jsem slabý, hubený a bledý hoch, kterého měli za podivína, kterého poté zařadili do společnosti špatných lidí a černé magie. Prosťáčka, loutku, se kterou si můžou zle hrát, ale i tak jsem se proti nim snažil bojovat. Tyhle Bradavice, ta škola - celé to zkazila. Začalo to Moudrým kloboukem, který nás roztrhl. A pak oni... Nepřál jsem si nic jiného než aby rychle zmizeli a nechali nás na pokoji. Aby se střed jejich zájmu rychle změnil. Byl jsem zvyklý na hrubé chování i šikanování, ale rozhodně jsem nebyl zvyklý na to, aby to, co bylo moje a po čem jsem toužil, aby chtěli i druzí. Tohle bylo tak nové a tak otravné."

"Mluvíte o..."

"Ano, bohužel. O těch čtyřech - o Pobertech. Lily se jejich chování taky nelíbilo a stavěla se jim na odpor. Byla jiná než ostatní dívky. Byla statečná a unikátní. Byla... pro mě vším a já ji tak moc obdivoval, na nikom mi nikdy tak nezáleželo, nikoho krom ní jsem si nevšímal. Trochu mě to uvádělo do rozpaků, že se přede mě staví dívka a snaží se mě ochraňovat jako lev, ale zároveň jsem si toho cenil. Nikdy to pro mě nikdo neudělal. Dokazovalo to velkou věc."