Další den jsme se s Katkou nasnídaly a pomalu jsme nosily naše věci do auta.
"Tak už jedete?" zeptal se Hugo, když jsem do něj málem vrazila na chodbě.
"Jo, nejvyšší čas," odpověděla jsem.
"Pomůžu ti s tím?" pousmál se, když ukázal na tašku.
"Díky," řekla jsem a sama jsem vzala kabelku a tašku s notebookem.
"Dojedeš se podívat na ten hokej?" zeptal se.
"Dám ti ještě vědět, jo?" pousmála jsem se.
"Určitě?" zamumlal.
"Ano, určitě, kdy vám ten kemp začíná? V pátek?" zeptala jsem se.
"Jo, v pátek," odpověděl.
"Nejpozději v pátek ti ještě napíšu," usmála jsem se.
"Tak jo," řekl.
"Zatím se měj," naznala jsem.
"Ty taky," zamumlal a běžel zase někam pryč.
"Co s ním teda máš?" zeptala se Káťa, jakmile jsem si sedla do auta.
"Nic s ním nemám," odpověděla jsem.
"To ti budu věřit," zakroutila hlavou.
"Klidně mi nevěř, je to tvoje věc," zasmála jsem se.
No nakonec jsme si celou cestu povídaly, Kačí mě pak vyhodila před bytem a já se šla ponořit do světa upravování fotek.
Nakonec jsem nad nimi seděla až do noci a s krátkým spánkem jsem pokračovala až do dalšího večera.
Potom už jsem jen poslala fotky k tisku a během pár dní bylo vše téměř připraveno na předání novomanželům.
Domluvila jsem si s Klárou schůzku ve čtvrtek v Praze, abych jí mohla fotky dát.
"Ahoj, omlouvám se za zpoždění," usmála se Klára, když přišla do kavárny.
"Ahoj, to je v pořádku," řekla jsem a po sdělení objednávky servírce jsem ji předala krabičku s fotkama a flashkou.
"Jsou krásné, moc děkujeme," naznala, když si jich pár prohlédla.
"Já jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí, ty fotky z ledu jsou stejně nejlepší," odpověděla jsem.
"To souhlasím," zasmála se.
"No nic, já už budu muset běžet, ještě mám nějaké zařizování," usmála jsem se po hodině v kavárně.
"Dobře, ještě jednou děkuju," řekla a já jsem spěchala na vlak, abych si doma sbalila a vše v pořádku stihla.
