13* kapitola

133 13 2
                                    

Zeren

Netušil jsem, že se moje procházka v lese tak zvrtne. Když šel Yanchen pryč, jejich čarodějka, jak jsem se dozvěděl, jménem Kersee, dala Yanchenovi prý nějaký amulet, díky kterému na nějakou dobu potlačí to spojení mezi námi. 

Najednou jsem se cítil zase volný. 

Jakmile odešel, přestal jsem se cítit jako bych na zádech nesl tíhu těžkého rance, možná malého batůžku, ale rozhodně ne těžké břemeno jako před tím. Měl jsem pocit jako bych mohl normálně dýchat. Chtěl jsem se projít více po lese. Kihyun měl nějaké pořízení v sídle, říkal něco o tom, že chtějí se Zhangjingem uspořádat něco jako bál. Musel jsem se doptávat, co bál je, nakonec jsem zjistil, že je to něco jako tancovačka, akorát více honosná, víc mi k tomu říct nechtěli, jen to že to bude veliká a důležitá slavnost. Nudil jsem se, a tak jsem se chtěl projít po lese. Byla to příjemná procházka. Nikde nic a nikdo nebyl. Mohl jsem chodit po lese bez toho, aniž bych cítil nějaký strach. Yanchen říkal, že je potřeba, abych byl ostražitý, ale i před tím, než jsem ho poznal jsem po lese chodil bezstarostně a nikdy nebyl důvod k tomu mít strach. Vlci byli jedinou hrozbou v lese. Ani ne tím, že by nás zabili, věděli jsme, že jsou inteligentní, že nezabíjí jen tak. Spíš nás vždy varovali.

„Když půjdeš do lesa, seberou ti dceru!" říkávali. „Jakmile oči vlka ustanou na jedné z dcer, tak si jí odvedou." hulákali. „I syna ti vezmou, nepouštěj je do lesa!" to bylo slyšet neustále na ulicích. Lidé, postarší to hulákali na kohokoliv, kdo kolem nich prošel cestou do lesa, buď jen na procházky, na lov či pro lesní ovoce a houby. Nikdy jsem se nebál, myslel jsem, že to jsou jen bláhové povídačky a že ti lidé mluví z cesty. Ale ukázalo se, že mají v jistém smyslu pravdu. Vlci si sice neodvedou každou dceru a syna, co uvidí, ale pokud je dotyčný jejich spřízněná duše, je pravda, že s nimi odejde. 

Procházkami po lese jsem došel až k hezkému místečku. Vypadalo to jako malý vodopádek. Pár pramínků vody stékalo do tůňky, kolem které byl všude mech. Kvítka byli po celé části tohoto lesa rozeseté a vypadalo to tu magicky. Viděl jsem světlušky, jak kolem občas proletí, i přesto že je den jejich světélka osvětlovala jinak potemnělí les. Les byl tak hustý, že přes větve a jehličí stromů nebylo vidět oblohy, a i přesto nebyl les děsivý, spíše magický, tajemný. Ale jakmile jsem za sebou slyšel křupnutí, celý jsem se nastražil. Jen lesní zvěř, pomyslel jsem si v tu chvíli bláhově. V lese je zvěře dost, dříve nebo později jsem musel nějakou vyplašit. Jenže můj otec byl lovec, občas mě brával na lov do lesů, učil mě zvukům, jakým se můžu v lese vystavit. Učil mě, že srnka má lehký krok, křupnutí je tiché a rázné, jako když v ruce zlomíte větévku. Jelen a kanec mají křupnutí těžká, jako když větev rozseknete sekerou, tvrdě a jedním švihem...puma má lehký krok, křupnutí od ní je pomalé, s uvědoměním, že udělala při lovu chybu, je to jako když pomaličku šplháte na strom a chytíte se slabé větve a vidíte, jak se pomalu se skřípěním láme, zatímco máte čas odříkat modlitbu, aby se nezlomila, ale to hlavní je...prasknutí je slyšet jen jednou. Zatímco od ostatní zvěře je slyšet jejich úprk. Křupnutí větve u pumy...je slyšet jen jednou. Zatajil se mi dech, vědíc, co se ke mně blíží jsem spolkl knedlík formující se v mém krku a s rychlím startem jsem se rozeběhl pryč. Jakmile jsem slyšel těžký dopad, a to, jak si puma uvědomila, že jí utíkám, tak jsem přidal ještě víc, aniž bych věděl, že něco takového svedu. Kličkoval jsem mezi stromy v panice se otáčel a sledoval, jak i přes mou snahu je puma blíže a blíže. Žádný člověk nedokáže pumě utéct, je to jen oddalování smrti. Cítil jsem, jak se blíží, slyšel jsem, jak její packy narážejí tvrdě do země, zatímco jsem občas přes rameno zahlédl dvě žluté oči. Slzy mi začali téct po tváři, jak se moje tělo smiřovalo s tím,  co mě čeká. Jak jsem si uvědomoval, že už nemám sílu utíkat, moje tělo se připravovalo na bolest ve chvíli, kdy mě silná tlapa odmrštila na zem. Viděl jsem jen zpomaleně, jak po mě puma skočila. Necítil jsem žádnou bolest, ne ve chvíli, kdy mi srdce pumpovalo tak rychle, že vše kolem mi přišlo zpomalené. Oči jsem měl vytřeštěné dech, tak zrychlený, že rychleji už to nešlo a ve chvíli, kdy na mě puma skočila byl konec. Přestal jsem dýchat, přestal se hýbat, jako by se mi srdce zatajilo v sevření a čekání na bolest, než se rozpumpovalo stejně rychle jako před tím. Ani jeden skřek neunikl z mých rtů, zatímco jsem sledoval ostré špičáky, jak se pomalu vynořují z veliké tlamy, její ocas se ladně mrskal za ní v radosti nad ulovenou kořistí...než byla najednou pryč. Lapal jsem po dechu, najednou byla pryč váha, která mě držela na zemi. Byl pryč ten strach a srdce se mi zklidňovalo. Vše jsem viděl jak ve zpomaleném filmu. Nejdřív jsem viděl bílého vlka, jak se snaží bojovat s pumou, která byla silnější a rychlejší. Cítil jsem jeho bolest víc než tu svojí. Cítil jsem, jak se drápy boří do jeho masa a lapal jsem bolestí po dechu. Najednou jsem cítil úplně jiný strach. Jeho strach, než se z lesa vynořil druhý vlk, který pumu usmrtil během chvíle. Držel jsem ho v náruči, zatímco se moje srdce uklidňovalo, když jsem viděl, jak se nadzvedá jeho hruď a zároveň když jsem věděl, že je u mě. Ale zároveň s tím mě pohlcoval strach z toho, jak je zraněný. Ten druhý vlk se přeměnil, zadíval jsem se na Changkyuna, který ke mně doběhl s otázkou, zda jsem v pořádku.

Luna 2 ✓ || Lim YanchenOnde as histórias ganham vida. Descobre agora