Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

5* kapitola

Lilly

„Jaké to bylo?" posadím se vedle Yanchena na balkónové zábradlí, zatímco se dívá na hvězdy. Luna potřebuje být dnes v pokoji a tak Yanchen zůstal v sídle. Tiše si povzdechne, ale vidím, jak mu na rtech hraje úsměv.

„Já ani nevím, na jednu stranu úžasné...táta....táta byl skvělý, viděl jsem, jak se z něj z ničeho nic stal Lord Lim, jak měl také pochybnosti, ano, jak byl krutý ke smečce i k mámě, ale jak to spolu překonali a jak nás táta bezmezně miloval," zašeptá a víc se usměje, vidím na něm, jak se mu zalesknou skleněně oči a pohladím ho po rameni. „a díky tomu chci být víc, chci, aby na mě byl pyšný, ale na druhou stranu, je mi po něm smutno ještě víc." zašeptá, píchne mě u srce. Nevím, jak se cítí, nemůžu s ním sdílet tyhle pocity, ale představu jistou mám.

„Já vím, ale je pořád tady," píchnu ho prstem do srdce „určitě je pyšný už teď." usměju se. Chvíli ještě sedíme na zábradlí, než do pokoje vejde Luna. Smutně se usměju, když vidím, jak má zarudlé oči. Je to tolik let a on ho neustále každou noc oplakává, nevím, jestli je to dar anebo prokletí cítit takovou lásku. Asi je to dar, ale ve chvílích, kdy o svou lásku přijdete, je to spíše prokletí. Všichni jsme se báli, báli jsme se, že zemře steskem, jako všechny spřízněné duše, které přijdou o svého vlka, ale nejspíš je to tím, že je tu Yanchen, že to pomáhá Kihyunovi překonat a dává mu smysl žít, možná díky tomu pro něj není ten stesk smrtelný. Slezeme ze zábradlí a Yanchen dojde k Luně.

„Můžeme jít domů," jemně se usměje. „ dobrou noc, Lilly." pohladí mě po vlasech a já se usměju nad hřejivým dotekem Luny a popřeji jim dobrou noc na oplátku. Pomalu se rozejdu do pokoje.

„Já ti nevím, lásko, co když...co když..." uslyším vzlyk. Trhnutím se zastavím u dveří a zatají se mi dech, když vím, čí jsou to dveře. Položím tvář na dveře a zhluboka se nadechnu, abych nevydala jediný zvuk.

„Nesmíš nad tím takhle přemýšlet." uslyším tátu. Lehce se zamračím.

„Já vím, ale nechci, aby byla smutná," zašeptá máma. „ale podle toho, co říkala Kersee, nechci, aby žila v osamění," vzlykne. „jsem pyšný, že je vlčice, ale nechci, aby se dívala, jak ostatní mají spřízněné duše a ona nic, oba víme, jak to drtilo i Changkyuna, je to příšerný..." zatřese se mu dech a hlasitě vzlykne. Skousnu si bolestně ret a odstoupím od dveří. Minu své dveře a rozejdu se na zahradu, kde si hlasitě povzdechnu. Je pravda, že ve světě není vlčic mnoho, dalo by se říct, že převážně žádná. Podle spisů, knih a legend se vlčice objevili vždy z nějakého důvodu, někdy pomáhali vyhrát válku, někdy pomohli odhalit převrat, jindy pomohli k míru, když se provdali za krále. A pokud vím, moc vlčic nenašlo spřízněnou duši, některé ano, ale s tím, jak jich je málo, to nebyla ani polovina, které měli to štěstí. Vlčice většinou umírají samotné. Většina umřela v boji nebo na nemoc, možné je, že některé i na stesk, nikdo neví, jestli se dožívají stejně jako vlci, tudíž nesmrtelně, dokud nenajdou spřízněnou duši, nebo je jejich život nějak omezen, možná dokud nesplní své poslaní? Těžko říct. Ale já se tak nějak smířila s tím, že budu sama, možná to za několik let budu vnímat jinak. Možná budu, jak máma říkala, jako Lord Lim, jemu ze začátku také nevadilo, že je sám, ale po pár staletích ho to začalo ničit. Možná se to stane i mě, možná teď přemýšlím nad tím, že být sama není tak hrozné, že nepotřebuji nikoho k sobě, ať už se jedná o ženu nebo o muže, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, které pohlaví mě láká, možná žádné? Možná obojí? Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, abych si našla, co je pro mě nejlepší. Nepotřebuji druha, možná za několik let na tom budu jinak. Možná jestli vůbec někdy někdo takový pro mě bude, možná si na sebe vzpomenu a řeknu si, jak jsem byla bláhová, že jsem si myslela, že být sama je lepší. Možná, kdo ví.