Luna 2 ✓ || Lim Yanchen

3* kapitola

Lilly

Nejsem jediná, která se zlostí celá napnula, jakmile ten vlk promluvil. Ale než jsme stihli kdokoliv cokoliv udělat postaral se o to Kihyun sám a srovnal toho vlka do latě. Tak je to tu pořád, spousta vlků je tu nová, spousta vlků nezažila válku, neví, jaké to je, neví, co to je poslouchat alfu. Yanchen se ještě nestal takovou alfou, která by byla schopna vlky srovnat do latě. Spousta vlků ze staré smečky jsou zvyklí poslouchat a nejen alfu, věděli, že odmlouvat Luně je stejné jako odmlouvat alfě a to se trestá jedině smrtí. Nikdo si nikdy nedovolil to, co si dovolil ten vlk a je mi jasné, že kdyby žil Lord Lim, tak by si to žádný z vlků nedovolil. Zadívám se na Yanchena, který se se sklopenou hlavou dívá do země a jako bych cítila, co se mu honí hlavou. Hlasitě si povzdechnu a pak se přikrčím, když na mě táta zavrčí. Jakmile Luna odvolá schůzi a všichni se rozejdou pryč, tak dojdu k Yanchenovi.

„Neber si to takhle, Luna je zvyklý vést smečku už 25 let, je jasné, že je sebevědomý, když s nimi mluví, že ví, jak ji vést, ty jsi to ještě ani nezkusil, také měl první dny třeba obavy, možná první roky, ale jakmile to překonal, tak se to zlepšilo." Řeknu vážně a poplácám ho po rameni. Jen něco zamumlá a přikývne. Je pořád jako štěně. Dojdu do svého pokoje, ve kterém si svážu vlasy do culíku a sepnu si neposlušné prameny, které mi padali do obličeje sponkami. Převléknu se do pohodlných kalhot a tuniky s dlouhými rukávy a s povzdechem se rozejdu do lesa. Jakmile dojdu na okraj lesa, tak se zhluboka nadechnu čerstvého lesem provoněného vzduchu, jakoby moje plíce sami zatleskali radostí nad tím nádherným vzduchem. Usměju se a s dalším úderem srdce se přeměním. Několikrát packami přejedu po zemi, abych si zjistila, jaký je terén. Táta mě to učil, učil mě, že je jedno, co se děje, vždy musím vědět, jaká je země, po které běhám, nikdy nevím, kdy se mi to může hodit, musím vědět kolik síly můžu dát do pacek, jestli hodně, protože je země suchá a já tím získám víc rychlosti, nebo jestli naopak zlehka, těžce došlápnout, ale hned zvednou packu, když je země mokrá, aby mi to nepodjelo. Jakmile zjistím, že je země jen lehce vlhká, tak přední packy těžce zabořím do hlíny a odrazím se, abych se do lesa rozeběhla. Jako bych najednou běžela na autopilota. Mají to tak všichni vlci, je lepší se poddat instinktům. Nepřemýšlet kudy mám běžet, jestli se mám tomu spadlému stromu vyhnout tak, že ho přeskočím, podlezu nebo oběhnu, jestli mám raději běžet po hlíně nebo po mechu, je lepší nepřemýšlet, vlk ve mně si rozhodne takovou cestu, ve které se cítí jistěji, než já, která bych to vzala logičtější. Navíc je to tak větší zábava. Přeskakovat kmeny stromů. Místo, abych přeskočila pařez na něj skočím a z něj se odrazím do skoku a dopadnu znovu na zem, běžím lesem a užívám si, jak mi příjemně chladný vzduch čechrá srst. Doběhnu skoro přes celý les a do malé chatičky a před dveřmi se přeměním. Chatička je skoro ztrouchnivělá, ale stále stojí. Otevřu dveře a vkročím dovnitř. Usměju se, když vidím na zemi deky, které jsou nasáklé vodou kvůli díře ve střeše. Máchnu několikrát rukou, abych rozbila pavučiny, které bych jinak měla v obličeji a dojdu k malé truhle, která je v rohu chatičky. Jakmile ji otevřu, tak zakašlu nad tím, kolik prachu se zvedlo. Vyndám z ní malou knížečku a otevřu ji. Hned na mě vypadne několik stránek, jsou po většinu prázdné, tak je vrátím zpět do truhly. S knížečkou vyjdu ven, a když se nikdo nedívá, tak nalistuju stránku, kterou chci a rozhlédnu se, když vím, že mě nikdo nevidí. Stránka je pro ostatní prázdně vypadající, ale pro mě ne. Odkašlu si a stoupnu si zpříma.

„ӸԆӫӪԔԞӴԊԄӝ." pronesu ve zvláštním jazyce. Stromy se lehce zachvějí, jakoby jimi projelo zemětřesení. Chvíli se nic neděje, než kolem chatičky vyroste několik lilií. Usměju se a knížečku zavřu a znovu vejdu do chatičky. Tentokrát vypadá úplně jinak. Jakmile projdu dveřmi, tak je všude světlo, které udává křišťálový lustr pověšený na honosném stropu. U hlavní stěny v krbu praská dříví,  zatímco uprostřed chatičky je nádherný gauč, který z mohutného mahagonového dřeva a potahy jsou sytě červené. Pod gaučem je bílý koberec. Po celých ostatních stěnách jsou knihovničky. Vezmu si jednu z knížek a posadím se do křesla a začnu si s úsměvem číst. Nikdo neví, že to umím, ani máma, ani táta. Nevím, proč to umím, ale umím to od malička. Vidím věci, které ani Kersee nevidí, písma které neexistují, rozumím jazyku, který nikdy neexistoval. Používám kouzla, která nejsou. Přišla jsem na to jako malá. Zatoulala jsem se do lesa zatím, co mě měl táta hlídat, naháněla jsem motýlka a ponořila jsem se do toho natolik, že jsem najednou byla hluboko v lese bez vědomí kudy je cesta zpět. Byla jsem strnulá strachy, bála jsem se, že se už nikdy nevrátím domů a pak se z lesa vynořila ta bestie. Nikdy před tím jsem nic takového neviděla. Pak jsem zjistila, že ona bestie byla jen medvěd, ale v očích dítěte to byla jako obluda z děsivých příběhů, které u ohně při svatojánské noci vyprávěl Tao. Utíkala jsem před ním, ale on mě chtěl zabít, byl rychlejší a silnější. Aniž bych to tušila, možná i chtěla nevím, ale když jsem ležela na zemi a on se chystal mohutnou tlapu mě zabít, proměnil se v hejno motýlků, takových jako ten, kterého jsem naháněla v lese. Jeden z nich mi přistál na nose, jako bych slyšela hlas. Nepamatuji si, co mi říkal, vím, že byl ženský. Motýl mě odvedl z lesa zpět k tátovi, který si ani nevšiml, že jsem byla pryč. Nikdo mi nevěřil, samozřejmě. Několik dní na to se mi zdáli sny, sny o ženě, která mi říkala, že jsem ochránce Alfy. Že jsem výjimečná. Od té doby se to vše děje. Nevadí mi to, umím spoustu vychytávek a spoustu věcí, které mi vždy nějak pomohou. Zatím jsem nepřišla na omezení mých sil. Kersee...jakoby něco tušila, občas se na mě tak dívá, jakoby tušila, že se něco děje, že je něco, co bych jí měla říct, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Jakoby mi hlásek v hlavě našeptával, neříkej to nikomu, ne proto, že by se mě báli nebo tak ale proto, že by to mohl někdo použít proti mně. Kolikrát jsem ve snech viděla ženu, říkala mi, že mám její sílu, že jsem její následovnice, ale nikdy mi neřekla nic určitého. Kolikrát jsem přemýšlela, že bych to řekla Yanchenovi, že bych mu ukázala to, co umím, když jsem podle jejích slov ochránkyně alfy. Ale nechci, vím, že je mu vždy divně, když mě vidí se přeměňovat, když mě vidí bojovat. Vím, že by mi to nepřiznal, možná ani sobě ale cítím, že žárlí, že chce být jako já a tohle by mu jen přitížilo. Počkám, dokud nebude úplně alfa, dokud nebude mít pořádnou sebedůvěru, dokud nebude zase vlk a pak to řeknu jemu. Rodičům to říkat nechci, nechci je strachovat s tím, že je se mnou něco špatně. Ale přemýšlela jsem, že bych to řekla Luně...Kihyun je pro spřízněné duše a pro mě jakožto vlčici něco jako podpora. Každá spřízněná duše u něj najde pochopení, radu a útěchu a já sama kolikrát u nějak našla pomoc, když jsem potřebovala a styděla se to řešit s mámou. Nejdřív jsem to vyřešila s ním a pak šla za mámou. Možná by mi pomohl, ale cítím, že na to ještě není správný čas. Trhnu sebou, když uslyším vytí vlka. Zaklapnu knížku a vyjdu z domu.

„שԆӝԊ؏؇Ԕ." pronesu zřetelně a po chvíli doběhnu k truhle v chatičce a uložím do ní prázdnou knihu. Truhlu zavřu, a jakmile se zaklapne tak vím, že je znovu zapečetěná, abych jen já ji byla schopna otevřít. Proměním se ve vlka a rozběhnu se za vytím, které se ozve ještě několikrát, dokud nevyběhnu z lesa. Zvednu hlavu k nebi a zakňučím, když vidím, že je skoro tma. Jakmile vyběhnu z lesa, tak sklopím hlavu a zakňučím hlasitěji, když u lesa na cestě stála máma se založenýma rukama a u ní seděl táta jako vlk. Dojdu k nim a uhýbám pohledem.

„Co jsme si řekli o běhání v lese, když je tma?" řekne máma rázně a táta sklopí uši. Dojde ke mně a mezi prsty sevře moje ucho. Písknu a zakňučím. „Ani mě nehne, mladá dámo, máš zase špinavý kožich, jsi možná vlk, ale pořád jsi moje dcera, mazej se vykoupat a spát než ti dám zaracha!" zaprská na mě. Jen rychle štěknu na souhlas a rozeběhnu se do sídla, zatímco máma volá, že jestli dojde domů a já nebudu čistá, tak mě uškrtí. Doběhnu do sídla a hned udělám, jak mi bylo řečeno a ani mě nenapadne, abych udělala něco jiného. Hned zapluju do postele a pokusím se usnout co nejrychleji.

///

„Au." vyjekne Yanchen, když na mýtině v lese padne na zem a zaskuhrá.

„Musíš mít víc nohy od sebe, abys měl pevnější postoj." napomenu ho a setřu si pot z čela a zamáchám rukou, když moje pěst dopadla na jeho tvář.

„Chennie, musíš si víc držet ruce u těla, abys se mohl bránit." přikývne Kihyun, který sedí s mámou na dece a ukusují koláč. Yanchen přikývne a zvedne se. Postaví se do bojového postoje a zvedne ruce zatnuté v pěst před obličej a zadívá se mi do očí a kývne. Udělám proti němu několik výpadů, které vyblokuje, ale znovu padne těžce na zem, když se oženu nohou k jeho pravému boku a kolenem ho srazím na zem.

„Dneska mám dost." řekne podrážděně, nebo spíš frustrovaně. Jen lehce střelím pohledem ke Kihyunovi, který se smutně zatváří. Všichni to cítíme, jak začíná být víc a víc nervózní. Nedivíme se mu, ale nemůžeme mu do hlavy nacpat, aby si věřil, že to je první krok k tomu, aby se stal alfou.

Trhnu sebou, když se ozve vytí vlka. 

„Táta volá, je čas na přípravy," zašeptám. Všimnu si, jak Yanchen ztuhne. Kihyun přikývne a začnou s mámou balit deku, na které seděli. Jakmile se rozejdeme do sídla, tak se Yanchen začne loudat. Dloubu do něj. „bude to dobré, jakmile budeš oficiálně alfa, tak všechny starosti, obavy a nervozita půjde pryč. Budeš mít moc nad smečkou a postupem času se vše naučíš, táta a já ti budeme pomáhat s komunikací a udržováním pořádku, Luna a Kersee ti budou pomáhat s rozhodováním, co je správné a tak. Původní smečka ti pomůže podpořit tvoje návrhy a rozkazy nebude to tak hrozné, jak si myslíš, neboj se." přikývnu a poplácám ho po rameni. Sídlo je celé nazdobené a všimnu si vůdců ostatních smeček, jak se procházejí po zahradě v tradičním oblečení. Kihyun a Yanchen se oddělí, zatímco my s mámou dojdeme do pokoje, abychom se připravili. Vlci sedí poslušně v trůním sále jako vlci, já stojím po pravici trůnu s tátou, zatímco Luna stojí po levici trůnu. Máma se usmívá mezi řadami spřízněných duší v první řadě. Dveře se otevřou a Yanchen vejde dovnitř a za ním zástup vůdců smeček. Ti dojdou až k trůnu před, který se Yanchen postaví a otočí se čelem k smečce. Vidím na něm, jak by nejraději utekl pryč. Vůdci si kleknou na jedno koleno a pokloní se k Yanchenovi. My hned po nich, až na Kihyuna a vlci hlasitě zavijí.

Kersee se rozejde k Yanchenovi a stoupne si před něj potom, co se pokloní. Vidím, jak se na něj usmála a vzala z připraveného knihu.

„Při korunovaci se alfě předá titul, kterým bude do konce věků oslovován, tak jako Lim Changkyun přijal titul Lord Lim i ty Yanchen přijmeš titul, který bude náležet pouze tobě, jakožto symbol moci a úctu vlků k tobě. Bude potrestán každý, kdo tě osloví jinak bez tvého svolení. Vůdci a Luna rozhodla, že od dnešního dne budeš nazýván Hrabě Lim." pronese Kersee, pronese zaklínadlo které, jakoby zapečetilo její slova do knihy.

„Ať žije Hrabě Lim!" pronese táta a vlci zaštěkají, zatímco ostatní sborově vykřiknou. Yanchen se nad tím lehce ošije. Jakmile odpadnou formality, tak se vlci rozejdou ke stolům, aby se najedli, někteří stojí opodál a popíjejí, zatímco v sále hraje jemná hudba, kterou na nástroje kouzlí Kersee, tudíž hrají sami.

„Takže, pane Hrabě," zasměju se a podám Yanchenovi sklenici. Lehce se usměje. „jaké to je, být alfou?" zadívám se na něj.

„Už teď je to těžké..." polkne a napije se.