Tak, jak voní bouřka

1.

"Chovej se přirozeně, prosím. Ty fotky jsou pak povedenější, věř mi."

"Tak si najdi nějakého jiného modela."odvětila Emma a nasupeně odvrátila zrak. 

Otočila jsem se k Eduardovi, který se cpal hranolkami a bez jeho svolení jsem okamžik zvěčnila. 

Ten foťák je sice po tátovi, ale fotí úžasně. Když to člověk správně vyfotí, může dobře vypadat i Eduard, který pojídá hranolky. 

_

Táta... dal mi tenhle foťák v ten den. V ten osudný a zprvu dobře vyhlížející den, který se změnil v naprosto katastrofický. Stalo se to v prváku. Pamatuju si to ráno. Táta přišel ke mně do pokoje a mile mě probudil. Věděl, že vstávání nesnáším, tak se ke mně vždycky ráno choval empaticky. Narozdíl od mamky. Nemám jí to za zlé, většinou pospíchala do práce, ale občas mě to mrzelo. 

Když jsem se ještě povalovala v posteli, ucítila jsem vůni palačinek. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení a vyrazila ze dveří mého pokoje. Tehdy jsem ještě po žádných schodech neběhala... to jsme ještě byli v bytě. Mamka na mě u stolu nečekala. Jak jinak. Ale radost z palačinek všechny myšlenky na ni přebila a já jsem radostně vypískla. 

"Tatiii děkuju!"

"A to ještě není všechno, El." zazubil se a pokračoval "Zavři oči a nastav ruce." řídila jsem se podle jeho pokynů. Na rukou jsem ucítila dost těžký neidentifikovatelný předmět.

"Otevřít." zasmál se.

"Panebože." vypustila jsem všechen vzduch z plic "Tati to je úžasný! Děkuju moc! Tamten už skoro nefunguje mám ho... pět let a ty jsi ho měl-"

"Deset. Já vím, a proto jsem se rozhodl ti dát tenhle. Je to můj nejlepší. Až odejdeš do školy, jedu si koupit jiný. Až skončíš můžeme jít fotit spolu." vrhla jsem se tátovi do náruče.

"Moc ráda. Děkuju. Ani nevíš, jak ráda s tebou trávím čas."

"Já s tebou taky. Ale už jdeme na ty palačinky, aby nevystydly!" usmála jsem se a prohlížela si  opulentní množství palačinek na talíři. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. Po snídani následovalo rychlé rozloučení. 

_

Ve škole si mě zavolali do ředitelny a zjistila jsem to. Byl mrtvý na místě. Řidič kamionu usnul a vjel tátovi do cesty. 

Místo projevení citů jsem se zhroutila a tupě zírala před sebe. Jen velká prázdnota. Nic víc, nic míň. Tohle přeci nemůže být pravda. To se nestalo. To se mi jen zdá. Dnes jsme spolu měli jít fotit a-.... 

Začala jsem si uvědomovat, že už se nevrátí. Že už prostě nikdy neuvidím ty zářící zelené oči plné energie a štědrosti...

Po jeho smrti jsem si k tomu foťáku vytvořila neuvěřitelně silné pouto, a ač to zní zvláštně, chovala jsem se k němu, jako by to byl táta. I jsem si s ním povídala. 

Tenkrát nebyl den, kdy nepršelo. Mně to nevadilo. Alespoň jsem se nepotkala s tolika lidmi. Jenom jsem chodila po městě a fotila.

Než mi mamka oznámila, že se stěhujeme. Další náraz. Už jediný pevný bod v mém životě v podobě bydliště, kde jsem prožila všechna dětská léta se mi ztrácel před očima. Všechny vzpomínky na tátu tady nechat a odjet? To nepřicházelo v úvahu.

No, a tak jsem na protest zmizela. Prostě jsem šla a pronajala si pokoj v nějakém motelu, kde po mně ani nechtěli doklady. Vždy jsem vypadala starší, ale až takhle?

 No a když jsem se po dvou dnech vrátila domů, zjistila jsem, že po mně pátrá policie. Mamka mi za tu dobu stihla všechny věci nacpat do tašek. Těch tašek, které používal, když jel na pracovní cestu.

Pak je všechny hlava nehlava naházela do chodby a už jen čekala, než se objevím.

Když jsem před naším domem procházela kolem hloučku policistů, ještě jsem nevěděla, že hledají mě. Vstupní dveře byly otevřené dokořán, a když jsem se dobelhala k těm našim a chtěla zmáčknout tlačítko spouštějící zvonek, zpozorovala jsem, že do nich stačí jenom strčit a jsem v bytě. 

Do nosu mě udeřil pach silného tabáku smíšený s přeslazenou voňavkou. Nechutná kombinace. Zřejmě se jednalo o mamčin pokus zakrýt silný cigaretový odér. Rozkašlala jsem se a parkety pod mýma nohama zaskřípaly. Mamka se otočila na židli a pár cigaret z přeplněného popelníku dopadlo na zem.

"Mami kazíš si zdraví. To ti za to nestojí. Vždycky ti říkám ať-" zarazila mě.

"Se na ty cigarety vykašlu. Teď jsi tady ale nebyla! Na co jsi myslela?! Pátrá po tobě celé město, už od včerejška! Musela jsem čekat dvacet čtyři hodin! Víš vůbec, jak jsem se bála?! Ne už se s tebou nebudu dohadovat. Jedeme pryč a je to. Budeš mít blíž svojí střední a-" tak a dost.

"Já nikam nejedu, jestli jsi to nepochopila!" vybuchla jsem. 

"Tak ty nejedeš? Zlatíčko poslouchej mě," zvedla se a pomalu zamířila ke mně " ty tady rozhodně nerozhoduješ. Už tě mám plné zuby. Nebudu se tady dohadovat s holkou, s kterou jenom cloumají hormony!" věděla jsem na co tím naráží. Já a to slovo-tedy puberta-máme společné jen jedno. A to sice, že je na nás permanentně něco sváděno!

Surově mě uchopila za loket a dotáhla do auta. Ještě hodinu se vybavovala s policisty, a pak auto se mnou a s ní dopravila na nové a zcela neznámé místo.

"Nový začátek." nasála vzduch a vydechla. Převrátila jsem nad ní oči a odmítala vystoupit z auta...

Další slzy se mi začaly koulet po tváři.

_

"Země volá Eleanor." Emma mi luskala před obličejem. Eduard absolutně nevnímal a jeho obrovská porce hranolek pro něj stále byla nejdůležitějším objektem na planetě. 

"Já vnímám." odpověděla jsem nezaujatě.

"Fakt? Tak co jsem říkala?"

"Něco... tak?"

"Jojo."

"Promiň, já jen...víš, co je za dva týdny... já ne-" proč mě všichni pořád přerušují?

"Jo, to jsem teď říkala. Vím, že je to těžký. Vím, že ti chybí. Ale, El, už se to nezmění. Hlavně se neutápěj v depresích jako minulý rok a ten předtím. Nemůžeš si pořád dokola říkat: "Co kdyby tady byl? Kolik bych toho s ním zažila? Je to moje chyba, neměla jsem ho nechat samotného." tím si jen ubližuješ. To nedělej prosím. Pak akorát nespíš a trápíš se." Eduard položil obal na stůl a lehce si odkašlal.

"Není to tvoje chyba." podíval se na mě se smutkem v očích. Vzal ubrousek a utřel si rty od soli. Pak se přisunul k nám a zmáčkl nás v objetí.

"Budeme zase s tebou. Slibujeme. Tvůj táta by ale nechtěl, aby ses trápila." doplnil.

"Já vím..." vydechla jsem a cítila, jak se první slza dere na povrch. Zase.