Kdyby měly (fiktivní postavy) draky

6. Jack Frost (Legendární parta) a...

Jméno: Jackson Overland Frost
Pohlaví: muž
Druh: duch zimy
Věk: přes 300 let
Místo narození: město Hawthorne (Burgess), Spojené státy americké

Jméno: Sníh
Druh: duch zimy
Pohlaví: samec
Věk: přes 300 let

~

Jack se v pozdním odpoledni proháněl chladnými ulicemi Burgessu, které teď byly plné dětí a sem tam i dospělých. A za zády mu nebyl nikdo jiný, než jeho milovaný přítel - dračí duch zimy v podobě vřešťana vlněného. Byli spolu...no... vlastně odjakživa.
Stromy už dávno byly bezlisté a teplota ani přes den nemohla stoupnout na tolik, aby se první sníh neudržel. Vlastně už často mrzlo a zem místy pokrývaly ledové kaluže, námrazy a dokonce i blízké jezírko pokryté vrstvou ledu se už pěkně třpytilo. Zima byla tady. Jen ten sníh ještě ne.
Jack a Sníh právě prolétali mezi domky a sem tam způsobili, že támhle někdo uklouzl a spadl nebo zase tady někomu ujela noha nebo celý vozík a nebo také, že se náhle zvedl vítr a udeřil někoho přímo do obličeje sprškou spadaných suchých listů. A pro oba to byla náramná legrace.
Pak je křídla a magie zanesly k jejich oblíbenci. Malému Jamiemu Bennettovi, který teď spolu s kamarády dováděl venku. Běhali po zmrzlé zemi a v spadaném listí a v očích neměli nic jiného než radost ze hry.
„Chtělo by to trochu sněhu, co myslíš, kámo?" Zeptal se Jack svého draka. Ten se na něho podíval svýma ledově modrýma očima a rošťácky vycenil zuby. Jack Frost v ten moment použil svou moc a brzy se v jeho okolí objevily snad tisíce nádherných vloček.
„Byl bys tak laskav?" Zeptal se a vysekl drakovi pukrle. Sníh nad jeho gestem protočil očima, vyskočil do vzduchu a mocně mávl křídly. A přímo u dětí se náhle jako by odnikud zjevila obrovská vlna vloček, která jedna po druhé začínala pokrývat zem a jejich oblečení. Teď snad byly ještě nadšenější. Vesele výskali, dokonce i vyskakovali a chytali první sníh.
„Nemáte zač," řekl Jack, který se k nim i s vřešťanem snesl a šťastně je společně sledovali. Vydrželi by to snad věčnost. Kéž by si mohli zadovádět s nimi.
„Jamie! Pojď už domů!" Ozval se po chvíli o kousek dál křik jeho maminky.
„Jasně!" Zavolal chlapec nazpátek a pak se ještě obrátil na kamarády. „Zase zítra, třeba už bude sněhu víc, tak ahoj!" A už pomalu klusal domů. Tak teď se duchové zimy budou moct věnovat alespoň jeho přátelům.
„Ahoj, Jamie!" Odpověděli snad všichni jednohlasně. Ale sotva chlapec zmizel, sami se rozloučili a začali se rozcházet domů.
„Ne, počkejte ještě!" Prosil je Jack, ale oni ho neviděli ani neslyšeli. Odcházeli a přesto, že jim vřešťan zastoupil cestu, prošli skrz něho a nechali je oba venku samotné. Slunce už zapadalo.
„Proč nás nevidí? Co ještě máme udělat?" Zeptal se Jack zkroušeně. Jeho drak k němu doběhl a s utěšujícím zavrňením se o něho otřel. Duch se chabě usmál: „Já vím, alespoň máme jeden druhého." Pohladil ho po šupinách, které připomínaly srst. Pak si vzpomněl, co Jamie řekl.
„Tak co, dáme jim trochu toho sněhu?" Drak souhlasně zavrčel a připravil se. Jack s pomocí své hole a schopností vystřelil do nebe cosi, co mohlo připomínat ledový blesk. Jako na povel se Sníh odrazil a vznesl k mrakům. Tam začal mávat křídly jako předtím a u toho pomocí svého dechu vytvořil sněhovou vichřici. A za chvíli už se vločka za vločkou kolébavě snášely k zemi. Teď by tu mělo pár hodin sněžit. Alespoň se na tu nádheru budou moci dívat děti za okny.
Jack mezitím vylétl vzhůru ke svému drakovi. A kývl na něho. Sníh mu to oplatil a připravil se.
„Tak, vetře, odnes nás!" Křikl Jack. Zvedl se vítr a oba je sebral. Drak plachtil obrovskou rychlostí jen s roztaženými křídly a vedle něho trochu nemotorněji letěl Jack, ale pouze s rozpřaženýma rukama. Oba u toho dělali hlouposti. Různě létali kolem sebe a dělali vývrtky provázené radostným lidským křikem a dračím vytím. Vítr je odnesl až do místa na sever, kde už panovala zima a temná noc posetá stovkami hvězd v čele s velkým zářivým měsícem v úplňku.
Oba duchové zpomalili a v tichosti zamířili na zem. Jack bosýma nohama stoupl na zmrzlý sníh a posadil se. Vřešťan ho napodobil. Kousek dál před nimi bylo zamrzlé jezero a všude okolo zachumelený les. Dokonce i teď mírně sněžilo a foukal chladný vánek, ale jim zima nebyla. Působilo to až pohádkově. Ale oba teď hleděli jen na úchvatný měsíc.
„Pověz, Měsíci, jak dlouho ještě budeme čekat, než odpovíš?" Zeptal se tiše Jack, v jehož očích se záře odrážela. Ale Měsíc mlčel. Jako vždy. Jako už více než tři sta let.
Duch smutně svěsil hlavu a zavřel oči. Sníh ho takhle nehodlal nechat. Svým levým křídlem ho objal a přitiskl k sobě. Se zavřenýma očima tam takhle bez hnutí seděli dlouho. Kdybyste je viděli, mysleli byste si, že jsou to sochy.
Jack se po chvíli sebral, zhluboka se nadechl a poplácal draka po hrudníku. Opřel se o svou hůl, spolu s drakem vstal a usmál se.
„To nevadí, my počkáme. Přeci jen, teď budeme mít zábavy dost." A už přemýšlel, kam by mohli ještě zaleťet a obdarovat přírodu a lidi svou zimní nadílkou.

_______________________________________

Tak, doufám, že se vám to líbilo. Tento druh, jsem vybrala poněvadž mi připadal nejvhodnější. Ne moc velký, rychlý a s mrazivými schopnostmi. Myslím, že by to mohl být dobrý pomocník Jacka Frosta. A také skvělý společník.