Zradit.

11.

„Kaito!"

Přiběhl ke mně Yori a podepřel mě. Vojín se postavil za nás.

„Nesmíš se tak přepínat, nesmíš- Sakra! Kdy? Kde? Musíme hned do nemocnice!" nechápal jsem, proč tak vyvádí.

„Jo no, ten bok..." vydechl jsem a pak zjistil, co myslí. Nebyl to pouze bok, ale i na levé straně pod hrudním košem. „Sakra..."

„Pojď, honem!" podepíraje mě běžel ke dveřím vedoucí do té komory. Moje matka mi pomáhala a vojín kryl záda.

„Obvazy, rychle!" Máma pobíhala a hledala potřebné věci. Desinfekce, obvazy, první pomoc. Vyhrnul mi tričko a díval se na ránu.

„Byl jsi příliš vyčerpaný, kulku jsi zpomalil, ale nechal ji projít skrz obranu. Musím ji okamžitě vytáhnout. Kleště!"

„Ne! Utíkejte! Musíte odsud, za chvilku se zvednou a přijdou!" odtahoval jsem Yoriho od sebe.

„Bez tebe nejdu! Chápeš?" Vzal do ruky kleště a s obvazy na odsání krve mi je zabořil do díry - zdroje krvácení.

Až jsem vykřikl a zatínal zuby, ta bolest byla nepředstavitelná. Přišla mi to jako celá věčnost, než kleště vytáhnul a ukázal mi něco malého a kovového.

„Rychle, další čisté obvazy!" Mohlo to trvat snad pět minut, než mi jimi dostatečně ucpal tu díru a zajistil, aby se nehnuly.

„Ty hajzle, měls odejít," zlobil jsem se, ale sotva mohl něco říct.

„Ztratil hodně krve," strachovala se matka a kousla se do rtu.

„On to zvládne! Je silný! Že? Pojď, my to zvládneme!"

„A co ten čip?"

„Teď ne, už dost krve z tebe vyteklo. To počká."

„Ale najdou nás!"

Yoriho výraz byl... zvláštní. Byl tak nerozhodný, tak zoufalý.

„Musím to stihnout!" Ihned hledal nožík a další obvazy. Vyhrnul mi rukáv a detailně prohlížel paži.

„Tady!"

„Co?" nechápal jsem, neměl jsem síly se pokoušet pochopit.

„Malá jizva, nemohl jsem si jí předtím všimnout," nachystal si nožík a já zaťal zuby. Mamka mě hladila po vlasech.

„Neboj zlato, bude to dobrý," šeptala mi a její hlas mě uklidňoval. Uklidňoval mě i přes nesmírnou bolest, jak se nožík zabořil do kůže a pinzeta vytáhla malinký čip. Jakési kolečko. Vypadalo zvláštně.

„Máš štěstí, měl jsi to vpíchnuté pouze pod kůží," oddechl si Yori a honem mi obvazoval ruku.

Najednou zpomalil, mamka se zahleděla do prázdna. I já poznal, co se děje. Dupot na schodech signalizoval, že už jdou.

„Tak jděte! Honem!" odháněl jsem je, ale Yori se nedal, podepřel mě a vyvodil odtamtud na chodbu.

„Sakra co to děláš?"

„Myslíš, že bych tě ošetřoval, kdybych měl v plánu tě tu nechat?"

Matka běžela vepředu, pak já s Yorim, záda nám hlídal vojín. Byli jsme v půlce cesty, když se na schodech objevili první muži a začali po nás střílet. Minuli. Zatím. Odstrčil jsem Yoriho a otočil se, abych zastavil další střely, vojín zatím zasáhl jednoho z nich. Mávnutím ruky jsem poslal i ty další do háje, kdy tvrdě narazili o zeď, následně jsem ale zavrávoral.