Zradit.

5.

Nastalo pondělí. Yori čekal ve třídě, opíral se o svojí lavici.

„Zdar," pozdravil, já taky a začal jsem si chystat učebnice.

„Vše je v pohodě, s dostatkem výhružek jsme donutili, aby šel říct pravdu. Že si prostě vymýšlel."

„Okej," usmál jsem se. „A jinak co ty? Žádný problémy, že by tě nějak prozradil?"

„Ne, neměli být," řekl a cítil jsem z těch slov přesvědčení. Myslel to vážně. Byl si jist.

Zbytek dne proběhl v pohodě. Po škole, ještě než jsme se rozdělili, jsem se ho zeptal na menší otázku, pro mě důležitou.

„Jdeš dnes večer do herny?"

„Proč?" otočil se na mě. Zašklebil jsem se.

„Abych věděl, jestli tě mám poučit dnes, nebo až někdy jindy o dávání pozor na "náhodnou" krádež peněz. Prostě si dávej pozor na to, koho obereš."

Zasmál se. V očích mu zajiskřilo.

„Dnes asi ne, ale zítra půjdu určitě. No, poučen jsem byl, takže zítra se nemusíš obtěžovat."

Poté jsme se rozdělili, já šel domů odložit si věci a pak nastoupil na směnu do práce. Během volných chvilek jsem přemýšlel, jak to udělat. Vlastně jsem u něj ještě nebyl, stejně jak on u mě. Akorát vím adresu. Ať už od něj, tak nenápadné pokouknutí do seznamu žáků naší třídy. Do herny chodí vždy o půl osmé. To proto, aby nemusel koukat na zprávy. Ty jdou v té době snad na všech kanálech.

Půjdu k němu. Doma by nikdo neměl být, jeho matka je už přes měsíc v New Yorku a má se vrátit až za tři týdny. A to jen na pár dní. Dobře. Odemykat se pokoušet nebudu, spíše využiji mojí schopnosti k uvolnění zámku a tak půjdou normálně otevřít. Stejně tak je i zamknu. Nejdříve začnu postupovat z leva doprava. Prohledám kromě šuplíků, komod i tajné zásuvky, místa za nábytkem, pod postelí, v záchodě v nádrži, kouknu i do rohů. Jestli někde budou nějaké kachličky nebo destičky, zkontroluji, jestli nějaká není uvolněná. Až skončím, zapnu jeho počítač a budu se snažit nějak nabourat jeho systém, i když jsem totální amatér, a najít něco. I když pochybuji, že to bude takhle přístupný veřejnosti. Vše uklidím a-

„Ah, pardon," vrátil jsem se ze země myšlenek do reality a naťukal nějaké to zboží k zaplacení.

Nastalo úterý. Den D. Den, kdy je možné, že můj úkol bude polovičně splněn. Den, kdy možná zachráním moji matku. Ne možná, určitě! Je to moje povinnost.

Pociťoval jsem lehkou nervozitu, ale nedával jsem ji na sobě znát. Prostě jsem se jako každý den odebral do školy, sedl si do lavice a normálně klábosil. Klábosil jsem s člověkem, jehož znám dva týdny, jehož považuji za nejlepšího kámoše, jehož právě dnes večer zradím.

Podával jsem úctyhodný výkon, když jsem vše maskoval, mysl ohraničená, a tvář s neproniknutelnou maskou.

Škola skončila, rozloučili jsme se, já šel domů, nabalil si foťák, gumové rukavice a pár maličkostí do tašky a šel do práce s tím, že prostě požádám o dřívější odchod. Majitel je velmi vstřícný člověk a to dokázal už svým smyslem pro kompromisy, že mě vůbec zaměstnal a nevadilo mu to. Zítra prostě budu pracovat déle.

Nastal správný čas. Hodiny ukazovali tři čtvrtě na osm, což znamenalo, že by už měl být pryč autobusovým spojem a já tak vyrazil. Šel jsem ve stínu, co nejvíce u zdí, schovával se za rohy, snažil jsem se být nenápadný a nepoznatelný. Jeho adresa patřila baráku stejnému jako okolní, nápadně podobnému, jako kde momentálně sídlím já. Vešel jsem, podíval se na schránky a opravdu, jedna měla nápis Tsumori. Takže tu bydlí. Otázka zní: jaké patro.