Zradit.

2.

Světlo. Přímo se mi vrývalo do hlavy. Bodalo jako tisíce nožů. První vyhlídka na nebe je teda... zklamání. A možná ne, nejspíš jsem v pekle. Ale v pekle by nebylo tolik jasu! Tolik bílé! Je to teda nebe? Nebo nic jako nebe a peklo neexistuje a místo toho je to prostě nějaká schránka na duše? Nevím.

Počkat. Mají​ někde nahoře, nebo ve vesmíru, nebo v jiné dimenzi, kachličky? Existuje tam bolest hlavy podobající se kocovině (i když jsem ji nikdy nezažil)? Jsou tam třicetileté ženské v bílých pláštích a s baterkou v ruce?

Jau. Ta koza mi zasvítila do očí a já sebou prudce trhl. Seděl jsem. V tom divném pokoji, kde žiji jen pro injekce. Znova uchytla můj obličej a zasvítila mi do druhého oka. A musela mi přitom pořádně roztáhnout víčka dokořán. Pak mě ještě prohlédla, bouchla do kolen a nakonec se jako vždy postavila
s něčím malým v ruce.

„Pohni s tím," nařídila mi a já si pořádným protáhnutím hlavy prokřupal obratle v krku. Ještě jsem protáhl nervy v mým těle a pak pohybem ruky trhl s věcičkou a poslal ji na zem.

Jenže tentokrát to nebylo jako obyčejně.

Mojí hlavou proběhl rozmazaný obrázek člověka ležícího v posteli s černými vlasy a s tmavými kruhy pod očima. Lekl jsem se. Trhl sebou a vrazil do postele. Srdce vyplašené, jako nikdy jindy, panika se mě zas zmocňovala. Tlukot srdce jsem cítil až v krku a dokonce i přístroj zběsile pípal. Vlastně pípaly dva. Jeden dříve, druhý později.

Sestřičce se rozzářily oči jako nikdy jindy, na obličej jí naběhl úsměv. Ihned vytáhla vysílačku a opakovala dokola: „Devět set devítka zabrala! Devět set devítka zabrala!"

Za okamžik moji postel obešli samí doktoři a chemici a jeden kravaťák. Tlačil jsem co nejvíc do postele a doufal, že se schovám do co největšího koutku. Ale před jejich pohledy nebylo úniku.

„Jste si jistá?" obrátil se kravaťák na sestřičku.

„Ano! Monitor ukázal signalizaci větší mozkové aktivity. Je téměř jisté, že sérum zabralo."

„Ale jak je to možné?" jeden doktor se na mě zkoumavě díval.

„Měl být mrtvý už pár hodin!"

„Ano, srdce mu na třicet sekund přestalo bít, ale pak se zrychlilo a vrátilo do pořádku. Do teď pouze spal," odpověděl zas úplně někdo jiný.

„Ale jak mohl aktivovat tu schopnost?"

„Jednoduše. Prostě používal tu svoji, ale kvůli nedostatečnému ovládání omylem použil i tu jinou."

„Na to jste celou dobu spoléhali?"

„Ano. Máte s tím problém?"

„Považuji to jako nespolehlivé určení. Jste si jisti, že mu byla vpíchnuta 909?"

„Ano. Sám jsem ji vzal a byl svědkem."

Rozhovor byl rychlý, nekontrolovatelný. Nechápal jsem o co jde, proč se baví a o čem a proč s tím mám já co dočinění.

„Chlapče! Pověz nám... co se stalo, když jsi pohnul tou soškou?"

Jakýsi chlap se nakláněl přes postel a já se co nejvíce od něj odtahoval.

„Cože?" dostal jsem ze sebe, jo no, konečně už nemám pásku přes hubu.

„Vidíte? Nic se nestalo," zasmál se chlap v dálce.

„Tak proč monitor pípal?"

„Falešný poplach!" jiný chlap pravil.

„Je překvapivé, že sérum přežil, ale nic víc se nestalo," konstatoval zas někdo jiný a já se nepřestával ztrácet v dění.