Zradit.

10.

Všude bylo bílo, přesně jak jsem si pamatoval. Avšak tady bylo nějak prázdno. Žádné kamery, vězni ani hlídači. Prošli jsme chodbou a narazili na první zatáčku. Yori se nejprve ohlédl po kamerách, poté mě zatáhl do komory. Bylo to štěstí, komora nebyla obyčejnou malou komůrkou. Velká tmavá místnost obsahovala bělavé doktorské pláště, uspávací masky, kapátka, zkumavky a nějaké léky. Také jsem viděl vzadu složený vozík pro postižené.

Vyšli jsme převlečení a přemítali, kam teď.

„Musíme se dostat ke schodišti," řekl jsem Yorimu a vedl ho chodbami, dávaje pozor na kamery, až k prvním schodům na tomto patře. Když se náhodou nějaká ta kamera objevila, otočil jsem ji na druhou stranu, a když jsme se nacházeli pod ní, otočil jsem ji zpět a mohli jsme jít dál. Nebyli jsme zaznamenáni.

Vyšli jsme o jedno patro nahoru. Tam už bylo pár lidí, dívali se do nicoty bez známky nějakého života, naděje, vlastní vůle. Bylo mi jich líto. Jestli jsme měli vymazat veškeré záznamy o nás, museli jsme až o tři patra nahoru. To nebyl problém, dokud jsme nenarazili na doktora, jenž byl u mého znovuzrození. Pamatuji si ho, jak postával vzadu a odmítal uvěřit, že jsem přežil 909.

Nejprve kolem nás prošel, zabraný svojí prací a já si neuvědomil, že je to právě on. Horší bylo, když se najednou otočil a začal řvát na celé patro: „TY! To je Tojimoto Kaito! Ten přeživší!"

Přeživší? Tak takhle mi říkají? Pomyslel jsem si předtím, než mě Yori poslal do reality a já s doktorem trhnul o zeď a nechal ho tam viset, zavřel jsem mu ústa. Nepřestal řvát, i když z jeho zavřené huby vycházeli pouze divné skřeky. Yori si před něj stoupnul, svým postojem a tváří mi připomínal ten večer v Dancu. Doktor vytřeštil oči, ale následně se uklidnil. Chtěl jsem ho položit na zem, ale místo toho jsem zmrznul. Kolem mě se rozestoupilo sedm členů hlídky a měli na nás namířené pistole. Normální bych bral, ale uspávací, aby nás pak zavřeli do pavilonů a dělali na nás pokusy...?

Doktora jsem omylem upustil, když jsem se ohnal kolem sebe a odhodil muže pryč. Pár jich stihlo vystřelit, ale naštěstí do stropu a nás to nezasáhlo.

„Dobrý?" položil jsem ruku na Yoriho rameno. Ten kývl.

„Musíme někam schovat těla, kamery to možná zahlédli. Musíme si pohnout. "

Využil jsem své schopnosti, abych je shrábnul na hromadu, až na jednoho. Dal jsem mu facku, natož se probral, no nemohl nic dělat.

„Yori, dělej!"

Stoupnul si před ozbrojeného a zase nastala chvilka ticha, po níž muž stoupl na nohy a šel před nás. Já otevřel dveře nejbližší laborky, odhodil tam doktora i každého omráčeného jednotlivce. Nakonec jsem zavřel a donutil jazýček, aby se zamknul.

„Chytrý," usmál jsem se při pohledu na pochodujícího vojáka.

„U doktora mi chvilku trvalo, než jsem vydoloval všechny informace, jak si tě mohou najít. Musíme zničit tvůj čip."

Č-čip? Zničit?

„A-ha," hlesl jsem a pokračoval na cestě chodbami. Nepřestávali jsme být opatrní, co se týče doktorů a kamer. Poté jsme se schovali v jedné z laboratoří, ozbrojenec zůstal venku hlídat vchod.

Uvnitř to bylo jak z nějakého filmu. Samé baňky, nádobíčka, mikroskopy, stojany a kahany, chemikálie. Nevšiml jsem si toho tehdy, když jsem pozoroval jeho očima, díval se pouze na jednu stranu.

„Tam!" rukou jsem otevřel dveře od lednice a přitáhl k sobě veškeré vzorky. Z mé krve byly dokonce tři nádobky, Yori tam měl pouze jednu.