Zradit.

1.

Když jsem byl malej, říkali mi, že nejsem normální. No jo, umět pohybovat předměty pomocí myšlenek jen tak někdo nedokáže.

Jako malému mi lidé říkali, že nejsem normální. Stranili se mě, ignorovali, ale dalo se to zvládnout. A to jen díky mé mámě.

Když se začaly projevovat schopnosti, prostě to nešlo ovládnout. Létalo všelico, rozbíjelo se všelico, kromě normálních předmětů a nábytku také brýle doktorů, kteří mě přišli zkoumat. Vždy přišli na tátovo zavolání. A když nic neodhalili, tak propadl alkoholu. Málokrát však křičel. Nebo alespoň byl vždy zalezlý ve svý pracovně. A když odtamtud máma odcházela, vždy měla smutný výraz. Divím se, že se jí chtělo pokaždé na mě usmát.

Moje máma... byla dokonalá. Všechno zvládala, od domácích prací, po věnování se mě, přehlížení tátova chování... Později jsem se divil, proč nepožádala o rozvod. A ještě později jsem pochopil, proč. Naučila mě vše, co mohla. Každý den mě povzbuzovala při odchodu do školy, uklidňovala při osamění. I když nikdo nevěděl o mé schopnosti, kvůli nevyvinutosti a těžkému ovládání jsem se prostě ostatních stranil, zároveň ji potlačoval a znova byl označován za nenormálního. A pak nastal desátý rok mého života a velká tragédie.

Přišel jsem domů. Nepociťoval jsem nic zvláštního, jelikož to byl den jako každý jiný. Jenže při otevření dveří to už nebylo normální. Náš byt vypadal, jakoby ho zasáhla přepadovka. Nábytek rozházený všude kolem, porozlitá voda z váz a květiny hnijící na podlaze. A moje máma, klečíc na zemi, podivně malátná a v poutech. Zvláštní... Ještě zvláštnější, že v našem bytě byli další dva muži v kravatách. Jeden hlídal mámu a snažil se částečně uklidit ten bordel, druhý ke mně přišel a sklonil se. Všiml jsem si krvavé jizvy na krku, čerstvé, určitě způsobené v poslední hodině. Vypadala, že mohla být hlubší, byl to rovný řez. Pak mě ale podrbal na hlavě a mnou projelo nepříjemné zamrazení.

„Ty jsi Kaito, Tojimoto Kaito, že? Její syn..." ohlédl se po mojí mámě a já se cítil naprosto zmatený. „Víš, tvoje máma se dopustila velmi vážného činu, a proto ji zatýkáme."

Já přeskakoval pohledem od něj na mámu a opačně. Moje zmatenost se ještě více prohlubovala.

„Ale proč ji zatýkáte? Moje mamka by se nedopustila ničeho zlého, vždyť se o mě stále stará a-" namítal jsem.

„Zdání může klamat, hochu," zamítl chladně moji poznámku a narovnal se.

„Ale... PROČ?!" začal jsem bušit pěstmi do jeho hrudi, ale žádná síla se v nich nenacházela. Pouze to byl dobrý způsob, jak si vylít vztek. Nakonec mě zastavil jedním pevným stiskem mých pěstí. Zakroutil se mnou a skončil jsem na podlaze.

„Hochu, neměl by sis zahrávat s policií, to snad víš, ne?" šeptal a já pouze poslouchal. A pak mě napadl jediný způsob, jak zachránit mamku. Musím to použít, využít ji. Zkusit. Alespoň jednou. I kdyby to měla být ta poslední věc, co udělám. Narovnal jsem dlaně a pak střídavě krčil a napínal prsty, jednoduše řečeno - jako bych si přitahoval k sobě věc. A o to jsem se také pokoušel. I když byla moje matka pod drogami, všimla si toho a stihla zakřičet.

„Nedělej to, Kaito!"

Pak jsem jen ucítil něco tupého a tmu.

Když jsem se vzbudil, mamka byla pryč. Otec spokojeně vysedával v křesle, v ruce pivo, a díval se na televizi.

Můj život se absolutně zhroutil. Nebyl tu už nikdo, kdo by mě povzbuzoval, kdo by udržoval moji duševní rovnováhu v době puberty a proto nastalo mnoho chvílí, kdy moje schopnost vyšla mimo kontrolu. Připadal jsem si jako zrůda. A nejspíš jsem jí i byl.