(Ne)prostý gymplák a jeho život

10. Následky přítomné i minulé

Na obědě jsme to náhodou stihli stejně s Karlem, takže jsme měli možnost pozorovat jeho jedinečné počínaní s lístkem na oběd. Abyste dostali lístek na oběd, musíte zajít do kanceláře vedoucí jídelny, tam říct svoje jméno a třídu a číslo oběda, které chcete. Karel došel ke dveřím kanceláře a zaklepal. Když se nikdo neozval, zavolal.

"Haló... haló!" dobýval se do kanceláře, jakoby nevěděl, že když se nic po zaklepání neozve,  tak je vedoucí někde pryč. Klepal a bušil dál a dál, zatímco se na něj dívala už celá fronta na oběd. Asi po pěti minutách vedoucí konečně vykoukla ze dveří - ale z těch protějších. Karel zrudl ve tváři, ale nic neřekl, ani vedoucí nepozdravil. Až když došla přímo k němu a tázavě se na něj podívala, něco ze sebe vysoukal.

"Ééééé... jo, já... já sem tady pro nějakej ten lísteček prosim."

Vedoucí si povzdechla, řekla mu, ať jde za ní a vešla do kanceláře. Zavřela za sebou dveře, takže jsme bohužel byli ochuzeni o úžasné divadlo, které se uvnitř jistě sehrálo. Po chvíli se otevřely dveře a vyšel Karel, vítězoslavně držíc lístek v ruce. Vedoucí oběda si oddechla a rychle za sebou ty dveře zavřela. To už jsme byli na konci řady a šli jsme k okénkům na obědy. Jako jednička byla rajská s knedlíkem a hovězím, jako dvojka sojové nudličky se šmakounem, či jak se jmenovala ta šílená kombinace. Já jsem měla jasnou jedničku, protože sojových nudliček se štítím. Jednou jsem v nich našla vlasy...

"Dobrý den." pípnu čipem o ten přístroj přivrtaný na zdi vedle okénka.

"Kolik knedliků?" zeptala se kuchařka a já jsem zvedla dva prsty.

Kuchařka začala nakládat knedlíky na talíř.

"Jo, a ještě bez masa prosím..." poprosila jsem, ale kuchařka dál nerušeně pokračovala.

"...bez masa prosím..." chytla jsem se poslední šance, ale kuchařka mi vybrala ten nejhnusnější hadr, kterému říká maso, a pleskla ho na talíř do omáčky. Talíř mi s medovým úsměvem podala, já jsem se pokusila usmát nazpátek a co nejrychleji jsem prchala od okénka. Cestou jsem si vzala příbory a posadila se ke stolu s ostatními. Všichni kromě Alex jsme měli rajskou omáčku.

"Já stejně pořád nechápu, jak nemůžeš mít ráda rajskou." nechápavě říká Martin.

"Prostě mi nechutná... ale koukám že tohle o moc lepší není." ukázala Alex na tu hnědou masu na svém talíři. Vypadalo to opravdu nevábně.

Mlčky jsme chvíli jedli, až ticho prolomila moje poznámka.

"Stejně si myslím, že jsi to s Karlem tenkrát měla dál řešit, přece jenom je to tvůj mobil, a zrovna nejlevnější nebyl."

"Ále... sice bych mohla, ale stejně víš, že by se bránil, a ještě by ho ochránili jeho rodiče. Fakt jsem po tom jeho 'stovku, dvě' neměla náladu na další jeho výroky."

Náš rozhovor přerušil zvuk těžkého dosednutí na židli. Vedle nás dosedl... kdo jiný než Karel! Chudák židle... Karel svůj talíř s rajskou víceméně hodil na stůl a šel si pro příbory. Cestou zpátky se stihnul srazit s kuchařkou a málem převrhnout rukou talíř jiného studenta. Když se vrátil, s vítězoslavným pohledem drtil v dlani vidličku a nůž.

"Fakt výkon, Karle." rejpnul si Martin. Karel se místo odpovědi na Martina zatlemil (možná to měl být úšklebek) a jal se rozrýpávat jeho čtyři knedlíky.

"Pro ty klíče si k Bernáškové skočíš až po škole?" zeptala jsem se.

"No, asi jo... ale ona nemá právo mi je takhle sebrat, protože jí tam mám klíče od domu, a čip na obědy, a..." začal se hnedka ohrazovat Karel.

"Karle, sorry, ale ona to právo má." uzemnila ho Kate.

"Ne, nemá! Moje mamka má dobrýho právníka, kterýmu může zaplatit, a můj táta pracuje v zahraničí, kde má taky dobrýho právníka, kterej mu byl přidělenej firmou!" Další věc, kterou o Karlovi nevíte je, že se hrozně rád vychloubá. I tím, co nemá nebo neudělal. A tak jsme si od něj od začátku studia vyslechli historky o tom, jak jako dítě hrál v hororu (doprovázeno opravdu hororovým řvaním na celou šatnu jako důkaz, že v něm opravdu hrál), jak už od pěti let opravuje kufříky na výtvarku (neumí si málem ani zapnout bundu), že měl už 12 holek, ale rozešel se s nima, protože "jim to nesedlo"...

"Jo, dobře, třeba tvoji rodiče mají právníka, ale zaprvé - je úplná blbost takovouhle prkotinu řešit s právníkem..."

"A zadruhé - tohle je prostě tvoje blbost, kterou neoprávníš, každý prvňáček přece ví, že točit si s něčím těžkým a ostrým je nebezpečný." doplnily se navzájem Alex s Kate.

Chvíli jsme se s Karlem dohadovali, ale potom jsme to vzdali a nevěnovali se mu.

Po obědě jsme se odebrali do šaten, to je taky super místo, kde trávit volné hodiny.

"S tím Karlem už mě to vážně nebaví..." povzdechla si Kate.

"Mě zase jo, aspoň je někdy v hodinách zábava - sice občas za cenu učitelčina vyhrožování o uvalení kolektivní viny, ale Karel je opravdu člověk, který tě dokáže neustále něčím překvapovat." směju se. Martin stál opodál a s vyskakováním a balancováním na špičkách se snažil dohlídnout nahoru na skříňky.

"Hele, vypadá to, že si tady nahoře zase někdo zapomněl svačinu... tak před deseti lety."

"Nebo ji našla před těmi deseti lety na zemi uklízečka, a na tu skříňku ji hodila, protože byla líná ji vyhazovat. To jsem taky už viděla uklízečky dělat... není se co divit, když jim přijde normální na záchodech nechávat plíseň. Občas, když tam jdu, tak jen čekám, kdy na mě z těch rohů začne nějaká kultura mávat ručičkama." kritizuji situaci na školních toaletách.

Všichni se smějeme a vymýšlíme další vtipy o uklízečkách. Samozřejmě do jisté míry hlasitosti, protože jinak by jedna ze zmiňovaných stvůr (nebo spíš nestvůr?) mohla nečekaně vyplout ze svého úkrytu a zbavit nás na místě práva na život.

S postupujícími odpoledními hodinami opadá moje pozornost. Poslední hodinu - matematiku - už jen tak tak udržuji můj mozek v pohotovosti... mám pocit, jakoby skoro všechny moje neurony spaly, a těch pár, co je vzhůru, už jenom tak seděly a něco mumlaly. Možná je to tak doopravdy. Co když neurony nejsou jenom malé věcičky lítající po vyznačených cestách, ale malinké myslící bytosti? Co když lidský mozek pracuje jen proto, že názory těch bytostí se shodují? Je příčina schizofrenie porucha, při které se názory neuronů neshodují? Moment, cože...? Aha, měla jsem rozpočítaný příklad. Přistihla jsem se u toho, jak už asi minutu zírám do prázdna s propiskou v ruce, a myslím na něco úplně jiného. Fajn, soustřeď se... vždyť už zbývá jenom 15 minut.