Všichni jsme náhle přivřeli oči přivyklé přítmí. Alex sklonila hlavu a zakryla si oči rukama a já jsem měla nutkání zasyčet. Jak ten Zednář může do toho světla normálně koukat bez toho, aby oslepnul?!
"Co je? Světlo přece člověk potřebuje... MICHALE, ZPÁTKY DO TENORU." začal Zednář a s hranou naštvaností "nadával" Michalovi. Michal se uchechtl a zvedl se.
"Tak ahoj... snad se ještě někdy uvidíme..." vztáhl po mě ruku a udělal scénu, jako z nějakého románu. Celý sbor i se Zednářem se zařehtal a s tím se Michal posadil na své místo.
"Tak jak se máte po prázdninách? Dobrý? Dobrý... Tak hned začneme a nebudeme ztrácet čas... Máte tu všichni desky předpokládám...?" zeptal se Zednář. Vzadu někde v basu se ozvalo zakašlání a pohledy všech se stočily tam. Původce tohoto zvuku byl kluk v mikině s kapucí přes hlavu, který měl rozkrok riflí až někde u kolen. Vojta.
"Vojto? Chceš mi snad říct, že ty NEMÁŠ DESKY?!" naštvaně se zeptal Zednář, ale v hlasu mu zněla ironie.
"No nemám no... já je asi ztratil..." odpověděl Vojta.
"Pche... che... tsss... proveď sebekritiku!" vynesl Zednář verdikt. Vojta si stoupnul.
"Jsem velmi nezbedný sborista." pronesl Vojta se zkroušeným výrazem hladového štěněte.
"Výborně... můžeš si sednout..." odkývl Zednář a celý sbor se zasmál.
"Tak, a teď vážně. Jinak všichni máte desky? Dobře... máte někdo nějaké nové návrhy, nebo nápady na písničky?" Já s Alex jsme se na sebe podívaly, otočily jsme se zpět a současně obě řekly...
"BABA YETU!"
Zednář se na nás podíval a zamyslel se.
"Baba Yetu? Ale to je těžký... no, uvidíme. Někdo další nějaké nápady?"
"I'm gonna sing, to jsme zpívali před třema rokama!" ozvala se Petra.
"Nooo... to zní dobře. Co ostatní? Souhlasíte s I'm gonna sing?"
Souhlasně jsme všichni zakývali.
"Dobře, tak to, ale napřed rozezpívání. Tak první dáme klasické houpavé... mm-mm-mm-mmm..." začal Zednář a na klavíru zahrál střídavě klávesy C a D, po kterých jsme tyto tóny zopakovali. Po každé zopakování se stoupne o půl tónu.
"Teď už jen soprány a tenory." řekl Zednář po chvíli stoupání po půl tónech. Až jsme dosáhli na klávesu A2, šli jsme po půl tónech zase dolů, po chvíli se přidaly i alty a basy.
"Kájo, skoč prosímtě dozadu pro noty na I'm gonna sing." řekl Zednář jeho pravé ruce ve sboru, Káje, zatímco jsme se rozezpívávali. Kája se zvedla a šla dozadu do třídy, kde stála zvláštní skříň. Vypadala, jako by ji někdo tapetoval... vskutku zajímavé... Kája ji otevřela a začala se hrabat v jejím obsahu. Musí tam být noty ještě ze začátku historie sboru.
"Kde, pane učiteli? Ony tady nejsou." zeptala se po chvíli bezradně, zatímco ostatní zpívali ma-me-mi-mo-má.
"Někde dole, ve spodní poličce se podívej. Jsou to tři roky, to je dlouhá doba." poradil jí Zednář, Kája si povzdechla a zanořila se do spodní "poličky" skříně. Bylo to spíš jenom prkno, které tam kdysi někdo zasadil místo poličky, a ani se nenamáhal je ohoblovat. Po chvíli se Kája vítězoslavně zvedla se štosem not, a s oznámením "Mám to!" šla ke klavíru, kam je položila.
ČTEŠ
(Ne)prostý gymplák a jeho život
Humor(Ne)prostý student gymnázia zde popisuje svůj život a normální, i lehce podivné příběhy z něj. Tato kniha vychází z velké části z reality, ale některé části budou i dobarvené nebo úplně vymyšlené, tak začněte číst, a uvidíte... :) S příběhem pomáha...
