(Ne)prostý gymplák a jeho život

3. Třídnická hodina

Zavrzaly dveře, a do třídy vstoupila Bernášková. Jako třídní učitelka je celkem vpohodě, ale nějak více u ní nemůžu její povahu posoudit, protože neučí naši skupinu, ale druhou (učí němčinu). Každopádně z toho mála co se s ní setkávám, tzn. třídnické hodiny, výlety a jiné "mimoškolní akce" můžu posoudit následující: Je fajn, dokud je všechno podle jejího. Jakmile se ale něco zvrtne a není podle jejích plánů, začne být lehce nervózní a její nervozita se stupňuje spolu s tím, jak moc od jejího plánu odbočuje skutečnost. Potom to dá zpravidla někomu z našich studentských řad sežrat - daný homo sapiens si to ale většinou docela zaslouží. Dle zpravodajství některých lidí z druhé skupiny známkuje spravedlivě, ale je celkem přísná.

Všichni si stoupli a čekali, než učitelka dojde ke katedře. Došla k ní, položila si na ni nějaké papíry a pokynula, abychom si sedli. Následovaly hromadné tlumené zvuky sedání studentů na židle a vrzavé zvuky přisouvání židlí k lavicím. 

"Tak, já vás tady všechny vítám, znovu se po prázdninách setkáváme... doufám, že jste si prázdniny užili, nic si nezlomili nebo nezhmoždili..."

Martin se v lavici potichu zasmál a něco zašeptal Alex a potom se nenápadně otočil i k nám. Nepatrně pozvedl obočí a na tváři se mu objevil blažený úsměv. Ano, opravdu Bernášková skoro přesně zopakovala to, co Martin řekl před hodinou. Taky jsme se tomu s Kate potichu zasmály. Náš smích ale přetrhla nějaká osoba, která vtrhla do dveří bez zaklepání. Třídou se ozvala tichá vlna poznámek a hihňání.

"A já jsem si už říkala, že mi tady někdo chybí..." uchechtla jsem se.

"Ano, ano, Vladimírovi to stačí vždycky tak o pět minut později..." povzdechla si Kate.

Učitelka opřená o katedru měla ve tváři lhostejný výraz s lehkým, rezignovaným úsměvem... no... bylo to spíš jenom pokřivení pusy. Ani se na Vladimíra přímo nedívala, její pohled směřoval někam na strop, jakoby jí z něj mával pavouk a ona se dívala na něj. Ani už mu nedělala žádné proslovy o pozdním příchodu, protože tohle zdaleka nebylo poprvé, co Vladimír přišel pozdě. Podle mých a Katiných úvah, výzkumů a teorií, které zabraly nejednu hodinu občanky i nejednu stránku v sešitě tohoto předmětu, má Vladimír nějakou lehkou psychickou poruchu. Chová se divně, ztrácí někdy sebekontrolu (náhlé pohyby rukama, nohama třeba uprostřed hodiny... Také má pořád potřebu všem dokázat, že je lepší než oni. Následkem toho se v hodinách nejčastěji hlásí (což celkem štve Bohouše), i když třeba NIC NEVÍ! Jen má prostě v hlavě zafixované, že hlášení se je důkaz chytrosti. V lavici sedí sám, protože tak si může nerušeně broukat jeho podivné popěvky, nebo čmárat do sešitu. Ale nemyslete si, že je úplně asociální. Snaží se zařadit do kolektivu, ale jen do kolektivu kluků. Holkami opovrhuje, zatím z neznámých důvodů. Jediná, se kterou se alespoň trochu baví, jsem já. Možná proto, že vypadám celkem jako kluk. Každopádně bych ho za jednu věc nejradši zavřela na zbytek života do kamrlíku pro uklízečky - říká mi "Anno". Já chápu, kdyby mi říkal Ani, Aničko, Andy... ale "Anno"?! Zní to jako když se brambory sypou do sklepa a zároveň někde v pozadí křičí jezevec! Fajn, nevím sice, jak křičí jezevec, ale musí to být dost hrozný...

"Vladimíre Konečný. Že by ses třeba omluvil, nebo aspoň pozdravil?" vyčetla mu učitelka. Pavouk na stropě asi přestal být zajímavý, nebo odešel, a tak se její pohled teď zavrtával do Vladimírova obličeje. Vladimír něco zamumlal, čemu ani nebylo rozumět, těžko říct, jestli to měl být pozdrav, nebo omluva. Stál před lavicí, batoh položený na lavici a hrabal se v jeho pochybném obsahu. Po chvíli vytáhl tři rozsalátované složky. Jedna měla roztržené dno, takže se její obsah vysypal na lavici. On ho jen shrábl a položil na kraj lavice. Zbylé složky narval do batohu, jako by s nimi chtěl batoh udusit, hodil ho na zem vedle lavice a sám těžce dosedl na židli, načež se jal upírat svůj zrak někam před sebe a ponořil se do vlastních myšlenek. Třídní si jen povzdechla a věnovala se zase celé třídě.

"Takže, jak určitě víte, pojedeme letos na exkurzi do Vídně. Jeli bychom ale jen v případě, že se celý rok budete chovat slušně, a nebudu muset řešit žádné problémy..."

Učitelka dál vykládala svůj plán, ale já jsem přemýšlela o tom, jestli někdy uběhl týden bez toho, aby naše třída něco provedla. Ano, z 90% se všechny vylomeniny ututlají, nebo se vůbec nedostanou na povrch, ale i tak...

"Také nás letos, ostatně jako každý rok, čekají soutěže, jako například literární, konverzační z němčiny, nebo recitační. Už teď si začněte promýšlet, na jakou soutěž byste chtěli jít a zajděte se za mnou potom přihlásit."

Mě sice čeština jde, na základce jsem recitační soutěže vyhrávala, ale už na ně nechci chodit. Nelíbí se mi ten jejich koncept - musíte se prostě naučit nazpaměť nějaký kus textu nebo báseň, kterou potom před porotou předříkáváte jako nějaká cvičená opice. Když neuděláte chybu a máte dobrou paměť, porota vám potřese rukou, dostanete bonbónek a postoupíte do dalšího kola... fuj. Na jakou soutěž ale určitě půjdu, bude biologická olympiáda. Biologii odjakživa miluju, miluju všechno to zkoumání, mikroskopování, studování částí těla organismů... prostě krása. 

"Kate, půjdeš ty na nějakou soutěž?" zeptala jsem se Kate šeptem.

"Spíš asi ne, já bych stejně nic nevyhrála..."

"Tyvole, ty jseš hrozná, musíš si přece trochu věřit!"

"No...já...neviiim...mě se ani nechceeee..."  vymlouvala se Kate. V tomhle je celkem hrozná. Je třeba v něčem dobrá, ale nikdo se to nedozví, protože se natolik stydí, že nikam nejde, ani to nedává najevo. Jsem z ní fakt někdy na prášky.

Zbytek hodiny Bernášková mluvila o programu a plánech na letošní rok, až její výklad přerušil školní zvonek. Tentokrát si odpustila slavnou větu "hodinu ukončuje učitel", a rovnou nás pustila. Všichni kromě Vladimíra jsme se vyhrnuli na chodbu a utíkali do šaten. Naše čtyřka se dala před třídou dohromady a cestou do šaten jsme se celou dobu smáli a Martin opět parodoval Bernáškovou. Vběhli jsme do šaten a ani jsme nevnímali křik uklízečky.

"Děcka, neběhejte po tom, je to mokrý, spadnete na hlavu, rozbijete si ji a já přijdu vo prácu!!!"

Vážnost situace jsme si uvědomili až tehdy, když k nám uklízečka mířila s mopem v ruce.

"Lidi... Myslím že je čas jít..." začal nejistě Martin.

"Jo, a to asi hodně rychle..."  dokončila Alex, načež jsme se všichni vrhli ke skříňkám a absolvovali maraton v obouvání.

Až jsme doběhli před školu, všichni jsme si oddechli.

"Hele moment, všimli jste si, že vrátná do mě ani nerejpala?" udiveně jsem se zeptala.

"A co se stalo?" zeptali se všichni tři najednou.

"Ráno jsem ji zapomněla pozdravit..."

"Moment - pozdravit! Sakra, já se s ní zapomněl rozloučit!"  došlo Martinovi.

"Nó do prdele..." 

"Jo hochu, nezávidim..." okomentovala to Kate.

Začali jsme se tomu smát a povzbuzovali jsme Martina, že to zítra na vrátnici určitě přežije... A takhle skončil první den letošního školního roku...

Ale helemese, další kapitola hned den potom... dobrý výkon celkem :D Každopádně doufám, že se vám další kapitola líbila, že jste se aspoň trochu zasmáli a já se na vás budu těšit zase příště... zatím ahoj :)