(Ne)prostý gymplák a jeho život

8. Domů

Nastupuju do vlaku. Vždycky si vyberu nějaký zadní vagon, protože v něm - zvlášť takhle navečer - nikdo nebývá a já jej mám celý jen pro sebe, a po cestě si můžu třeba i nahlas zpívat. Jezdím dvoupatrovým vlakem, a tak si vylezu do druhého patra a usadím se přibližně uprostřed vagonu na čtveřici sedadel. Vedle sebe hodím batoh a sama se sesunu na měkkou sedačku taky. To byl zase den... Chvíli jen tak odpočívám se zavřenýma očima a rekapituluji si, co se dnes za celý den stalo. I když je sbor super a můj neoblíbenější koníček, takhle večer je trochu vyčerpávající, zvlášť, když nebydlíte ve městě, ale jedete do vesnice vlakem v 18:30. Pokladna mívá takhle večer už zavřeno, takže si budu muset potom říct o jízdenku u průvodčího. Je to ale nelogické, že poklada zavírá už v 17:45, když hodně vlaků jezdí po této době. Kdyby to aspoň prodloužili do 18:00... Nesnáším totiž celým srdcem, když se musím nějak dlouho vybavovat s průvodčím. Proti jeho osobě nic nemám, ale prostě nemám ráda bavení se s cizími lidmi, ani pohybování se moc blízko cizích lidí. Pár lidí se mě už ptalo, jestli nemám třeba sociální fobii. Ale ne, není to tak, sociální fobie je panický strach z míst s cizími lidmi a obecně strach před lidmi venku. Takový problém já ale nemám.

"...chovám prostě k lidem nadřazený odpor, protože mají potřebu být smečková zvířata. Já svou smečku nepotřebuju, stačí mi kamarádi a hotovo. Šlus."

Počkat, cože? Právě mi došlo, že si tu celou dobu povídám sama pro sebe. Ještěže jsem si zalezla do toho vagonu bez lidí... I když, kdyby mě slyšeli stejně by odešli.

"Aaaach, jak já miluju být outsider... Proč si tady povídám sama se sebou? Vlastně, nevadí mi to, jen se ptám. Občas si říkám, že jsem trochu zvláštní. Cheche, na to jsem přišla brzo..." pokračuju v mojí lehce šílené konverzaci sama se sebou... Ne, opravdu netrpím nějakou poruchou! Jsem úplně normální... teda, až na to, že nemám ráda lidi, mám tlačítkový telefon a nechci dotykový, mám sluneční alergii, jsem zamilovaná do mojí němčinářky, identifikuji se jako nebinární osoba, měla jsem sebevražedné sklony a chtěla bych žít v zombie apokalypse. Ehm.

Zavrtím hlavou, abych odehnala tyhle myšlenky a radši sáhnu do batohu a otevřu deníček. Na zítřek žádné úkoly, no tak výborně. Svléknu si mikinu a pověsím ji na věšáček nad sedadlem. Jenom v triku s krátkým rukávem teď sedím a pohled upírám někam před sebe. Moje oči sjedou na mou levou ruku. Přes vrchní část paže se táhne jizva ve tvaru kříže. Přejedu po ní prstem a v hlavě se mi vybaví všechny vzpomínky... Rychle odvrátím hlavu.

"Ne." zašeptám do ticha rušeného jen slabým hučením startujícího motoru vlaku. Jakoby mi něco chtělo naznačit, že tohle je potřeba nechat za sebou, vlak se pomalu rozjel. Potlačila jsem slzy a začala si potichu broukat melodii z mé oblíbené písničky. Zpěv je vždycky můj lék, pomůže mi na chvíli na všechno zapomenout a přenést do jakéhosi módu, kdy se uklidním. Dívám se tedy za okny na ubíhající krajinu, vlak zrovna jede přes most a za ním je vidět město. S městem se loučím máváním a přitom si pořád zpívám, tentokrát už i s textem.

"Far over, the misty mountains cold... Two dungeons deep and caverns old..."

Dívám se na západ a pozoruji poslední zbytky červeného slunce, jak zapadají za obzor. Za chvíli už zbyl jen poslední paprsek, který zableskl mezi stromy a zmizel. Nastal večer. Pravidelné bouchání pražců o kola vlaku mě ukolébávalo a zavíraly se mi oči.

Tu-dum-tu-dum, tu-dum-tu-dum...

Ozvalo se cvaknutí dveří na začátku vagonu a já sebou cukla. Moje nedůvěřivá část mozku spolu s pravěkými instinkty přiměla mou ruku, aby sáhla ke kapse u riflí, ve které nosím zavírák. Uslyšela jsem pravidelné kroky. Aha, průvodčí. Odtáhla jsem ruku od kapsy a místo toho jsem pohotově hmátla po peněžence.