(Ne)prostý gymplák a jeho život

5. Do starých kolejí

Opět budík v 5:40, chystání do školy (tentokrát už s rozvrhem), jedeme na zastávku, jedu autobusem, dobíhám dvě ulice na gympl, procházím vrátnicí a po schodech mířím do šaten. Tohle je ta část dne, která je skoro každý den stejná. Teď se bude dlouhou, dlouhou dobu každý den opakovat. Dnes je pátek, 5. den od začátku školního roku a všechno se tak nějak začíná vracet do starých, vyježděných kolejí. Od okamžiku, kdy vcházím do šaten, je ale pokaždé něco jinak. Někdy pozoruji učitele, jak se v meziposchodí baví o fotbale, žácích, rodinách a učitelky jak se baví o šlechtění psích plemen, dětech a zahrádkářství. Jindy zase radši obíhám cestu k mojí skříňce druhou stranou, protože moji běžnou cestu zatarasil druhý školník (pardon - údržbář!) svou 200-kilovou hroudou masa, která asi kdysi byla tělo. Někdy si musím zase proklestit cestu hordou prvňáků, nebo batohů na zemi(ono to velikostně vyjde nastejno).

"Čuuuus... tak jak se máte?" zdravím spolužáky po příchodu do třídy.

"Ahoj, dobrý. Máš tu angličtinu?" ptá se Alice. Alice je fajn. Není to vyloženě kamarádka, ale dá se s ní dobře popovídat. Její přednosti jsou hlavně němčina a čeština. Ráda si dělá srandu z občankářky Kerberové a vždycky k ní najde nějaké vtipné přirovnání. Třeba loni se o ní vyjádřila jako o egoistické kreatůře, která si záhadným způsobem našla manžela a teď ho i s dětmi doma mučí. Jediné, na čem by asi Alice měla zapracovat, je její lehká závislost na mobilu, což by ale měla minimálně půlka třídy.

"Jojo, angličtinu mám. Chceš ji dát opsat?" odtuším už napřed, kam tím Alice míří. Alice se jenom pobaveně usměje a vezme si ode mě pracovní sešit do angličtiny. Mezitím přijde Alex, Kate a Martin.

"Ahoj Andy, máš tu češtinu?" téměř na mě zaútočí Alex a je jasné, že si ji taky potřebuje opsat. Je tu ale menší problém...

"Jejda..." vysvětlím situaci s mým úkolem do češtiny jedním slovem a všichni pochopili. Martin se ale jen uchechtne.

"Já češtinu mám, takže... chcete si ji opsat všichni?"

Všichni jsme souhlasili a Martin vyrazil ke svojí lavici. Sáhl do batohu a vytáhl svůj sešit.

"Andy, chytej!" zavolal a přes půlku třídy po mě hodil sešit s úkolem.

"Tyjo, chytla jsi to dobře..." uznale poznamenala Alex.

"Nojo, dva roky jako fotbalovej brankář se hodí." řekla jsem s přehrávaným egoismem v hlase.

Martin nás tak bezpečně zachránil před krupobitím emocí a výtek Sýkorové kvůli nedodělanému úkolu a my jsme mohli celkem v klidu vstoupit do školního dne. Sýkorová si nikdy domácí úkoly nevybírá, jen projde třídu, na každý se mrkne a následně červenou propiskou zhyzdí stránku v sešitě svým "podpisem". Nikdo si nestěžujeme, má to totiž hned několik výhod: nevadí, když si cvičení trochu zkrátíme, protože si toho nevšimne. Zadruhé - zabere jí to nejméně pět minut, což pro nás znamená nejméně pět minut času bez učení. A zatřetí - nemusíme mít domácí sešity a všechno píšeme do jednoho. 

Sýkorová očima přelétne můj úkol, odkývne to a drtivým úchopem vezme propisku. Sleduju její ruku, jak ryje propiskou do mého milovaného sešitu. Jakmile se vzdálí o lavici dál, vezmu svou propisku a kolem jejího podpisu nakreslím ostnatý drát.

"Proč to tam kreslíš?" zeptala se zvědavě Kate.

"To aby z toho jejího podpisu neutekly ty nebezpečné bakterie a viry, nikdy nevíš, co to stvoření může mít za nemoci." odpovídám sofistikovaným odůvodněním a Kate uznale přikyvuje.

Hned jako druhou hodinu jsme měli matiku. Ještě jsme pořád opakovali, tak to skoro celé třídě šlo. Matikářka Řehořková nás jako třídu dokonce pochválila, což je při některých zdejších "talentovaných" individuích co říct. Všeobecná dobrá nálada ale netrvala dlouho...

"Děcka, myslím že písemně to umíte všichni, tak teď dáme takové malé ústní opáčko. Budu se vás ptát na otázky z celého opakování, a kdo bude vědět, tak řekne odpověď. Všichni pochopili? Výborně... Tak první otázka: Jak byste vysvětlili princip druhé mocniny?"

Bohouš se dostal do své řečnické nálady a nadechl se na velkolepý proslov o matematických zákonech když tu najednou...

"Číslo x vynásobíme vždy sebou samým." pronesl do ticha klidně Martin. Bohouš zrudl v obličeji až připomínal spíš vařící hrnec rajské omáčky, než člověka, a hlavu prudce otočil k Martinovi. Martin se na Bohouše vítězně ušklíbl. Tichá válka byla vyhrána bez učitelčina zaregistrování. 

"Výborně Martine, a teď jednoduchá otázka - měl byste na ni znát odpověď každý... Jsou dvě prvočísla soudělná?"

V tom se zezadu ze třídy ozvalo vítězoslavné...

"ANO!"

Učitelce začaly cukat koutky úst. Několik lidí ve třídě se pláclo do čela.

"Aaaaaaah, bože, PETR!!!" zaskuhrala Kate v lavici, já s Alex jsme si vyměnily pobavené pohledy a Martin se sesunul na židli smíchy. Jo, byl to Petr. Jedna moje spolužačka o něm jednou pronesla výstižnou větu: "Jestli by se Petr chtěl zabít, měl by vylézt na svoje ego a skočit na svou inteligenci." Touto větou jste asi pochopili většinu jeho osobnosti. Chlubivý egoista, co si pořád myslí, že je "cool". Cool je v opravdu velkých uvozovkách, protože opravdu není cool, když z naštvanosti řve na celý gympl, hází spolužákům batohy o zem a po třídě hází mokrou houbu. Navíc je jeho ego tak vysoké, že klidně a sebevědomě pronese odpověď, u které každý průměrně inteligentní člověk ví, že je špatně. Už v prvním roce studia si vysloužil třídnickou důtku tím, že šikanoval Martina. Přitom (teď tomu asi neuvěříte) jsme se s ním asi prvního půl roku dokonce kamarádili. Dodneška nechápu, jak jsem s takovým "člověkem" mohla kamarádit...

"Petře, jsi si stoprocentně jistý?" zeptala se Řehořková pobaveně.

"No... Ano." odpověděl Petr, v hlase ale už neměl tolik sebevědomý tón. Bylo na něm vidět, že jeho ego - ostatně jako v každé podobné situaci - hned viditelně kleslo. V jeho malých očkách, téměř zateklých v tukových polštářích jeho obličeje, se objevil náznak zmatenosti. Začal jimi pátrat po prostoru a dělal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

"Co ostatní? Říká to Petr dobře?" zeptala se učitelka zbytku třídy. Všichni dali najevo známky nesouhlasu.

"Ano, přesně tak. Všichni víme, že dvě prvočísla nikdy nemůžou být soudělná." shrnula to učitelka s pohledem na Petra. Petr vypadal, jako by se chtěl vsáknout do židle, na které seděl.

Odpoledne jsme celá parta šli nakupovat sešity do papírnictví. Alex si kupovala nějaké tlusté, linkované sešity, jeden měl hrozně hezký obal ve street art stylu. Martin si vzal Black n' White with Accent velké sešity, i když jsou trochu dražší, jsou moc hezké. Kate potřebovala jen dva sešity, zbytek už měla doma koupený. Já jsem se rozhlédla po regálu, a nakonec jsem přistoupila ke štosu obyčejných, modrých sešitů bez linek. Vedle byly ještě s linkami, ale ty byly o 3 koruny dražší. Vzala jsem si prostě asi deset těch modrých nelinkovaných sešitů. Ostatní se docela pobavili když viděli, jak tu prostě stojím s hromadou úplně stejných sešitů v rukou, ale koupila jsem si je i přesto. Před papírnictvím jsme si ještě chvíli povídali a potom šli každý svou cestou.

"Tak zítra ve škole."

"Jojo, ahoj..."

"Čau."

"Mějte se!"

Doufám, že vás moc nezmátly otázky Řehořkové a že jste je pochopili :D Budu se na vás těšit příště... ahoj :)