Je chvilku po deváté ráno místního času a já jsem bohatší o pět milionů, tomu se říká hezký začátek dne. Ještě bych si mohla u nějakého místního stánkaře s novinami koupit výherní los a byla by ze mně miliardářka do konce života. NY byl, je a bude krásné město, bohužel pro turistu i člověka žijícího tady, je důležité nacházet se ve správné čtvrti. Rozhodně tu měli daleko lepší kafe a čokoládové sušenky než v Japonsku. Manhattan byl pro mojí osůbku jako malé nebe plné spousty světových značek od neméně známých návrhářů dnešní doby. Skoro celé dopoledne jsem se procházela sem a tam, obdivovala modely ve vitrínách, občas se posadila na předzahrádku nějakého podniku a osvěžila se limonádou a nějakou sladkostí. Mojí dobrou náladu ze získaných peněz nemohlo nic zkazit, ale i přes to mě upoutalo dění na protější straně ulice. Prudce jsem zastavila a nevěřícně koukala.
Vysoký blonďatý kluk s vlasy do všech světových stran, byl obklopen hloučkem dívek a sotva šel. Z dálky pro běžného člověka vypadal jako tuctově oblečený mladý kluk, ale jeho oranžové boty křičely na dálku něco úplně jiného. Módní firma Agrestesss, to se mi snad jen zdá. Všichni budou nosit jeho oblečení. Třeba je to jeden z modelů této značky.
Aby toho nebylo málo, večer jsem byla pozvaná na jednu menší soukromou akci jako host. Není pochyb, že jsem toho musela využít. V Japonsku mám takové věci zakázané a pro mladou slečnu jsou i tyto večírky v tabu. Krásné šaty, drahé šperky, dokonalé vlasy a luxusní šperky. Nic neobvyklé v tomto městě, které žije svůj vlastní život. Jako malý bonus jsem vypadala i o dva roky starší, mohla jsem si dát alko bez občanky.
Auto zastavilo, otevřeli se dveře a hned mi mladý klučina podal ruku, abych mohla lépe vystoupit. Jen co se mé lodičky dotkly špinavého NY chodníku jsem spatřila honosnou vilu s obrovskou zahradou. Všude byli lidé, nebyla to sice hlava na hlavě, ale ještě jsem to neviděla uvnitř. Doslova mi to vzalo dech. Vstup byl bez mobilu a jen se speciální pozvánkou. Tím se předešlo všem možným novinářům, kteří číhali na svůj článek ve křoví.
"Slečno Marinette, dovolte mi Vás dovést do společnosti." řekl kluk, jehož namodralé vlasy mu padaly do očí a v culíku se jim také moc nelíbilo.
"Děkuji." usmála jsem se tak, až skoro nebohý chlapec zakopl o svojí vlastní nohu.
Obrovský sál, mramor, křišťálové lustry, stoly přetékající jídlem a krásné večerní róby žen. Tomuhle se říká luxus. V životě jsem nebyla na krásnějším večírku, teď si jen počkat jestli zábava bude stejně tak odzbrojující jako tamní atmosféra tohohle místa. Jedna sklenka prosecca střídala druhou stejně tak jako já konverzace s hosty, kteří sem přišli za jediným účelem jako já. Bavit se. Zjistila jsem, že společník pro můj dnešní večer se jmenuje Luiss a tady je za účelem studia. Pochází z Francie, kde má také rodinu a přítelkyni.
"Dojdu ti pro další skleničku." pohladil mě nenápadně po rameni a já jen kývla hlavou jak bylo v této společnosti běžné.
Nevím jestli to bylo tolika skleničkami prosecca nebo tou hudbou, ale totálně jsem se odvázala a vystoupila ze své bubliny. Snad poprvé v životě jsem měla pocit, že si takový večírek užívám a fakt, že jsem dnes o tolik zbohatla mi přidal na náladě ještě víc. Tak proč mi to musí vždycky něco nebo někdo zkazit?!
"Prosím." objevila se mi před obličejem plná sklenička.
"Děkuji, ale už mi šel pro pití ..... " otočila jsem se a ztuhla uprostřed věty.
"Je neslušné odmítnout, oba to víme." zase ta příšerná angličtina až mi přejel mráz po zádech.
"Dík." s odporem jsem přijala nabízenou skleničku.
"Na co si připijeme?" nikdo víc otravný než Felix není, tak na otravnost?
"Tak tedy na mojí otravnost." zasmál se a ťukl o mojí sklenku.
"Já to řekla nahlas...... ale nestydím se za to." ušklíbla jsem se a napila se též, snad v tom nebyl jed.
"Raději bych připil na tvojí spolupráci, ale i s otravností se smířím." mrkl po mě, nechutný.
"Do spolupráce podřadné šičky vám nic není a laskavě mi netykejte." zpražila jsem ho pohledem.
"Jsem starší, můžu."
"Starší možná, arogantní určitě." mrkla jsem nazpátky až mu zaskočilo v hrdle.
To nečekal, teď co nejrychleji odtud zmizet. Stejně už budou skoro tři hodiny ráno a někdo musí v sedm stihnout letadlo domů. Skleničku jsem odložila procházejícímu číšníkovi na tác a mířila k východu. Byla jsem jen pár kroků od vysněného úniku, když mi někdo přišlápl vlečku.
"To se mi snad zdá." procedila jsem vztekle, moje šaty jsou zničené.
"Ale ty se mi rozhodně nezdáš kotě." řekl opile majitel oranžové boty.
Takové jsem dneska už viděla. O, ano ve městě na tom klukovi co byl obklopen hloučkem dívek. Jen teď měl na sobě dokonale padnoucí oblek se zlatými výšivkami okolo knoflíků. Blonďaté vlasy do světových stran a jedovatě zelené vlasy. Ta podoba, koho mi jen připomíná.
"Tak si jí chytil Adri.." objevil se za ním Felix.
"Tys mi domluvil takovou micinu?" zasmál se a pokusil se na mě sáhnout, marně.
"Co si to dovoluješ." uhnula jsem se a bouchla ho přes ruku.
"Já rád, když se vzpírá." zazubil se.
"Ještě ti nevolala? Dával jsem jí na tebe číslo, aby sis s ní domluvil schůzku a mohla ti ukázat co umí s rukami šít a malovat." cože?? to je ten egoista? i ten hlas je mu podobný.
"Stáčí, když mi ukáže co umí pusou a zaměstnám jí jako šičku." zasmál se a sáhl si do rozkroku, přímo přede mnou.
"Jste nechutný oba." procedila jsem a ze šatů si utrhla vlečku, abych se osvobodila.
Byla jsem na odchodu, když jsem před nástupem do auta uslyšela ten nechutný hlas. Ignorovala jsem ho, stejně tak jako zlatou růži v mém autě, kterou jsem vyhodila na chodník jen co jsem dosedla do kožené sedačky. Po dnešním večeru jsem neměla sebemenší výčitky, že jsem byla na blonďáka hrubá do telefonu, který jsem následně tedy rozbila.
Opět sedím v letadle, zachumlaná do deky a popíjím vychlazený džus. Od včerejšího večera nebo spíš od dnešního brzkého rána jsem nepromluvila a i na ten džus si ukázala. Pořád jsem měla před sebou Felixe i Adriho.
"Budeš škemrat, aby si pro něho mohla šít."
.... tehdy jsem si neuvědomovala jaký dopad budou mít Felixova slova....
Krásnou neděli všem. 😘
Poslední dobou poslouchám španělské písničky, učím se nová slovní spojení a dokonce jsem si objednala speciální fixy na malování na kamínky .... ale donutit se napsat kapitolu, to ne. 😅😅
A co děláte vy, mimo distanční výuky, když nikam nesmíme??? 😘
أنت تقرأ
Inspirace mého srdce
قصص الهواة"Ten, kdo dá tvým rtům úsměv, dává tvému srdci život." U mě to nikdy nebyla pravda, život mi vždy dávala má inspirace, kterou jsem dýchala každý den a díky ní byla plná života. Vždy jen skromné děvče s obrovskou pokorou, která neměla o žádného kluka...
