Pečeť démoního sirotčince svazek 3.

Kapitola 9. - Knihkupectví

Norman a Michael se procházejí po městě, přešli přes náměstí a park poblíž kostela. Aby jim cesta rychleji utíkala pustili se do řeči.

Norman: Takže ty jsi se tu narodil?

Michael: Ano, mí rodiče zde bydleli v domě babičky a dědy. Poté co se vzali, jim babička s dědou přenechali celé první patro domu a pomohli jim se pořádně nastěhovat. Takže jsme všichni žili pod jednou střechou. Matka poté začala pracovat jako kuchařka v nedaleké restauraci a táta jako řezník na jatkách. Obě budovy na sebe byly napojené, takže pracovali vedle sebe. Zaměstnával je náš soused, kterému to vše patřilo. Později se začal otec stejně jako děda věnovat lovu a chovu divoké zvěře. Měl vyhrazený okrsek v lese kam chodíval. Později má matka změnila zaměstnání a začala vypomáhat ve velkém obchodě, ale to dlouho nevydrželo a nakonec ji zaměstnali ve velké továrně. Občas jsem s otcem chodil do lesa nakrmit zvířata. To už je ovšem hodně dávno....

Norman: To je pěkné.... Je mi líto tvé rodiny...

Michael: Ale to je v pořádku... Stalo se to a nic to nezmění, nesmíme se pořád ohlížet na minulost a spíše se radovat z přítomnosti a žít jak nejlépe to dovedeme. A co ty a Ashley... Odkud pocházíte vy....

Norman: Předtím než jsme skončili na ulici jsme žili v nedalekém městě. Byl to krásný život a lidé zde byli milí. (povzdechnul si) Byli........

Michael: Promiň.... nechtěl jsem ti to takto připomenout...

Norman: To nevadí.... Já naopak radši na minulost vždy vzpomínám. Nikdy ji nechci zapomenout. Kdybychom zapomněli na vše špatné co se nám v životě stalo, tak bychom se nikdy nemohli poučit a opakovali bychom pořád dokola své chyby.

Michael: Hmmm, to je zajímavá myšlenka... Myslím, že se jí asi začnu řídit...

Norman: Ta tvá též byla zajímavá, tahle je taková jemně depresivní...

Michael: Pravda se nám nemusí vždy líbit a může se zdát ošklivá nebo depresivní, ale měli bychom ji přijmout jaká je. Je to rozhodně lepší než žíti ve lži...

Norman: To si vystihl přesně. (pousmál se) Napadlo mě... Na svůj věk jsi velice vyspělý a inteligentní, navíc k tomu i velice slušný...

Michael: Stejně jako ty.

Oba dva se na sebe podívali a rozchechtali se.

Norman: (otírající si slzy od smíchu) To byla rána do černého (chichot). Rád mluvím slušně. Je to takový projev vyspělosti. Na jakou školu jsi chodil, že takto mluvíš taky?

Michael: Ále.... Moji rodiče i prarodiče byli věřící křesťané. Proto mě poslali na katolickou školu.

Norman: Tak to jo. Také jsem na jednu takovou chodil. Ashley tam měla také nastoupit, ale poté se stalo... no ty víš co.

Michael: Njn, člověk si osud nevybere. Jinak... Jak daleko to je, už mě bolí nohy. (pousmál se)

Norman: Už jsme skoro tam, jen tady zahneme za roh.

Když došli na místo, Michael málem údivem upadl. Před nimi stála obrovská budova. Byla dokonce větší než kostel. Byla téměř stejně velká jako sirotčinec, ale mnohem vyšší. 

Norman: Copak, ty jsi tu ještě nikdy nebyl?

Michael: V téhle části města jsem ještě nikdy nebyl. Jak daleko jsme, nevšiml jsem si tak velké budovy...

Norman: Normální lidé ji také nevidí. My ji dokážeme vidět díky té pečeti. Ostatní ji vidí pouze jako dvoupatrový obchod. 

Dveře vedoucí dovnitř byly též obrovské. Byly vyrobeny ze dřeva, zdobené zlatým lemováním a měli na sobě ozdobné zlaté kliky.