Inspirace mého srdce

1.

Měla jsem všechno na co jsem jen mohla pomyslet. Milující rodinu, přátele, kteří za mnou stáli, domov a samu sebe. Peníze nikdy nebyli problém, dokázala jsem si na cokoliv vydělat a kluci se za mnou jen otáčeli. Všichni říkali, že nemám jedinou vadu, jsem krásná a talentovaná, život pro mě musí být krásný, opak byl pravdou. Dost často jsem trpěla depresemi, které mi způsobovali kluci, lépe řečeno ctitelé. 

"Sluníčko, natoč se mi do objektivku." ozval se Filip.

"Jasně." usmála jsem se zářivě.

"Hej Rose, uprav jí ten věnec ....  a šaty, ať vynikne ten podvazek." pokračoval Filip.

Od rána se okolo mě motalo přes dvacet lidí a starali se o mě. Jeden upravoval šaty, druhý mě pořád česal a lakoval vlasy, aby držely. Třetí mi přepudrovávala nos, čtvrtá opravovala věnec, který pořád padal a větvičky z něj mě píchaly. Někteří se starali o šaty z mé kolekce, další nastavovali světla a byli k ruce Filipovi, mému hlavnímu fotografovi. 

"Sluníčko, dneska nejsi ve své kůži." objevil se u mě Filip.

"Jen jsem trochu zamyšlená, tahle letní kolekce na letošní rok ...."

"Zase tě sužuje poct nejistoty a strachu?" 

"Trošku."

"Sluníčko, ty jsi skvělá, tvé návrhy jsou skvělé a fotky budou také skvělé." 

"Já vím." špitla jsem.

"Věř mi, nebo jsem ti snad někdy lhal?"

"Věřím Filipe." 

"To je moje sluníčko." 

"Jdeme fotit lidi ... všichni na svá místa." zakřičel, vše okamžitě utichlo a byl slyšet jen cvakot foťáků.

Vyrostla jsem v Japonsku, v domě mých rodičů s přísnými pravidly. Měla jsem sourozence, ale jednoho dne zmizeli a já musela na ně zapomenout, vypustit z hlavy jejich jména. Později jsem se dozvěděla, že utekli a proto se jich moji rodiče vzdali. Ani já nebyla výjimkou, i když jsem utekla trochu jinak. Už od malička jsem si malovala, později jsem přešla v navrhování oblečení a ve 13 letech jsem navrhla svojí první kolekci. Návrhy jsem prodala jedné designerské firmě, která jí uvedla na trh. Rodiče na mě byli patřičně pyšní a já pokračovala, za tři roky jsem si vybudovala pod pseudonymem jméno a rok na to, jsem se dostala do předních příček módní branže. 

"Sluníčko udělej ten kukuč, pro který ti každý kluk klečí u nohou." ozval se Filip.

Ach kukuč, stačil jediný pohled a upoutala jsem maximálně pozornost kohokoliv. Modrá kukadla jsem si ještě víc zvýrazňovala černou linkou a třemi vrstvy řasenky. Občas jsem si připadala jako ta gejša ze stejnojmennému filmu, stačil jí jediný pohled a všichni muži v ulici zapomněli jak klást nohy před sebe. To sebou neslo i spoustu ctitelů, kteří pomalu neznali ani moje jméno. Čekali na každém rohu a ze sebevědomé dívky se díky nim stala dívka, která co nejméně mluvila a nechtěla nikam chodit. Pomluvy o tom, že se tahala se starejma, ženatejma chlapama, když to byli její přátele a žádný mladý pro ní nebyl dost dobrý. To byl jen zlomek z ledovce pomluv. V branži, kde jsem pracovala mě takhle skoro všichni viděli, jen ti co mě znali, věděli pravdu. Vše tohle se promítlo před třemi měsíci, kdy jsem musela začít spolupracovat s novým kolektivem lidí, kteří mě znaly tři roky jen z pomluv. Díky tomu, že jsem roznesla pár různých pomluv co mi na tomhle kolektivu vadí, zjistila jsem, že až na hrstku lidí jsou to všichni opravdu jen drbny a lháři. Začala jsem se tam cítit hůř a hůř, své pocity jsem skryla a přistoupila na pracovní život ve lži. Jeden z mála, kdo mi zůstal a byl vždy na mé straně, byl Filip.