Chladný podzimní vítr profukoval krajinou a vířil mezi vysokou trávou. Kolem bylo slyšet jen šumění stébel a občasné cvrlikání cvrčka. Na nebi nebyl ani obláček a slunce dávalo všemu kolem jemný nazlátlý odstín. Přesto bylo chladno.
Na cestě vinoucí se skrze zlatavé tiché planiny kráčel muž. Jednou rukou se zapíral o hůl, jako by ho samotná chůze tížila. Na zádech nesl tornu a v ní svůj jediný majetek. V jeho zarostlé tváři byla znát únava, která nebyla způsobena jen dlouhou cestou. Tohle byla únava cesty životem.
Volné odrané oblečení na něm vlálo, když pomalu procházel krajinou. Nezdálo se, že by mu navzdory počasí i větru byla zima. Možná už mu na ní jen nesešlo. A tak prostě šel dál.
Nikde vůkol nebylo vidět jiné lidi. Byl sám uprostřed pole vysoké trávy povlávající ve větru. Ten výjev působil klidně, mírumilovně. Vzbuzovalo to chuť se zastavit, sednout si a dát znaveným nohám odpočinout. Jen tak se rozhlédnout po kraji a nechat myšlenky volně plynout.
Muž se však nezastavoval. Kráčel pomalým krokem stále kupředu, jako by ho nic okolo něj ani nezajímalo.
Až se před ním na patě kopce zjevily prosté bílé zdi skrývající rozlehlé, avšak skromné budovy. Muž došel až tam, chvíli tiše hleděl na dřevěná vrata, než konečně skoro až s posvátnou něhou vzal za klepadlo a rázně s ním udeřil. V pootevřené bráně se rychle zjevila postava přátelsky vyhlížejícího muže v dlouhém jednoduchém hábitu.
„Buďte pozdraven, co byste si přál?" zeptala se postava ve dveřích.
„Rád bych tu zakončil svou pouť," odpověděl tulák tichým, suchým hlasem, značícím, že již dlouho nepil.
„Ale jistě, budete vítán," usmál se muž ve dveřích.
„Máte tu prosím skriptorium?" otázal se znavený tulák.
„Ano," přisvědčil vrátný. „Chcete se naučit psát?"
Muž tiše zavrtěl hlavou. „Umím psát," odvětil. „Proto jsem přišel."
Když usedal k psacímu stolu a do ruky bral brk, cítil se zvláštně. Místnost byla šerá a tichá, zaznívalo jen škrabání per o papír. Muž zlehka namočil špičku brku do inkoustu a s uvolněným nádechem vtiskl papíru první slova.
Vítám vás. Jsem kat.
YOU ARE READING
Katovy příběhy
RandomPříběhy... Příběhy jsou to jediné, co po lidech zbývá, když opustí tento svět. Někteří odejdou poklidně, jiní v doprovodu muže s chladným výrazem na tváři a sekyrou v ruce. Mnozí ho přehlížejí. Ale jemu to nevadí. Má práci jako každý jiný a plní ji...
