Katovy příběhy

Zvrat

Ještě nevyšlo slunce druhého dne a město místo něj ozářil svit pochodní. Vypuklo povstání. Vše se náhle roztrhlo jako porušená přehrada, která do té doby propouštěla spárami jen malé pramínky vody. Jako obrovská vlna krve z té přehrady se hlavním městem přehnal státní převrat. Lidé už to nevydrželi. Situace vygradovala do bodu, kdy všichni ztratili trpělivost.

Všechno začalo před mnoha měsíci. Skupinka lidí, kteří měli nápad, nové reformy a nesouhlasili se způsobem, jakým král vedl svou zemi. Král, který se den ode dne propadal hlouběji a hlouběji do šílenství. Z té skupinky se stala skupina, pak zástup, a nakonec rozlícený dav.

Tou dobou už mi vše dávalo smysl. A zároveň vůbec nic nedávalo.

Nespal jsem, a i kdyby ano, křik by mě byl probudil. Zněl nocí až do samého svítání, a ještě dlouho po něm. Město křičelo a plálo. Jako obrovská pochodeň osvětlující scénu bolesti a zmaru. Dlažba se zalila krví a ulice se staly bojištěm. Všechno se v jediném okamžiku zhroutilo.

Přišli vojáci zvenčí. Lidé z města se vzbouřili a vytáhli proti královskému hradu. Každý, kdo stál za šíleným králem, byl nepřítelem. Královi strážci, městská hlídka, někteří obchodníci, šlechtici i to, co zbylo z královy vlastní rodiny.

Nastal absolutní chaos. Mechanismus tak dlouhou dobu připravovaný se dal do chodu a na to, co přišlo, nebyl nikdo připravený.

Hrad padl velmi rychle. A za cenu obrovských ztrát. Královi strážci, kteří nezradili, bojovali lítě až do posledního dechu a proti nezkušeným měšťanům měli obrovskou výhodu. Kde tkvěla jejich nevýhoda, bylo v počtech. Nakonec dorazily posily od spolupracujících šlechticů a pomohly zasadit poslední rozhodující úder.

I z té dálky jsem viděl jsem kouř, který stoupal z královského hradu. Všechno jsem mlčky pozoroval, tak jak jsem to dělal vždy. Toho dne se mi však nedostalo slov ale pouhého křiku. Ten zněl v mých uších ještě dlouho poté, co po několika hodinách utichl.

Vždy, když vyprávím nějakou část příběhu, která se netýká popravy, je v tom většinou něco z mého vlastního příběhu. Je tomu tak i tentokrát. Já do příběhu vstupuji s dalším zaklepáním na dveře.

Muži, kteří mě přišli navštívit, byli ozbrojení a někteří nesli pochodně. Čekal jsem, že přišli teď oni dopsat tečku na konec mého příběhu. Koneckonců vše, co jsem dělal, bylo na rozkaz krále, kterého přišli svrhnout. Nebránil bych se smrti. Vlastně bych ji i rád poznal.

Oni mě s ní však nepřišli seznámit.

„Jsme féroví, takže pro tebe máme nabídku, kate," promluvil jeden z nich. „Máš na výběr. Můžeme tě teď zabít za všechny životy, který jsi ty vzal našim lidem. Ale seš jenom chlap, kterej dělá svoji práci, a doopravdy naštvaný jsme na jiný lidi. Druhá možnost je, že půjdeš s námi. Jsi přeci jen na tohle ten nejlepší. Byla by škoda zahodit schopnosti mistra popravčího, který nikdo z nás nemá. Takže pro tebe máme práci. Pár zajímavejch osůbek. Lidi by je nejradši roztrhali na místě, ale nám přijde vhodnější jim dopřát seriózní popravu. Tak si vyber."

Ach ano, lidi, kterým jsem sloužil, vystřídali lidé jiní, kteří se stejně jako ti předtím nechtěli sami špinit krví někoho jiného. Ale co mně na tom sešlo? Má práce byla jasná. Nezáleželo, pro koho ji plním. Byl to můj úděl, který jsem si měl nést až do svého vlastního konce.

A proto jsem přijal. Na ničem mi nezáleželo. Tak zněla má povinnost, a pokud ji po mně někdo vyžadoval, splnil jsem ji.

Tak jsem se dostal k dalším slovům, slovům lidí, kteří mě dříve nechávali doručovat duše za ně.

Je to ironické.