Katovy příběhy

Příběh první: Zlodějova oprátka

Jmenoval se Tom. To jsem se svou prací sotva začínal. Tom u mě skončil, protože kradl. Proč tomu tak bylo jsem se dozvěděl až později.

Tom se narodil v chudé čtvrti našeho městečka a dětství neměl lehké. V něčem mi hodně připomínal mě samotného. Vyrostli jsme na stejném místě, v chudé společnosti. Jaká ironie, že jsme se nakonec setkali zrovna tam.

Byl to odhodlaný mladý muž, zacuchané černé vlasy mu trčely do všech stran – pokud je zrovna nenosil skryté pod zlodějskou kuklou. Na mladé tváři mu sotva začaly rašit vousy. Byl hubený, jako všichni chudí lidé bývají, ale byl mrštný, i síly měl hodně. Škoda, že toho zneužil. Mohl z něj být dobrý člověk. Jenže já jsem kat. Ne soudce.

Zoufalé podmínky však dovedou člověka k zoufalým činům. Tom neměl sourozence. Jeho matka zemřela při porodu. Žil jen s otcem – to byl podkoní u jistého měšťana, kterému osud nadělil víc štěstí a peněz. Jak říkám, nevidím v lidech rozdíl, tak jako Smrt sama. Nezajímá mě, kolik mají peněz. A mohu vám sdělit, že i onen měšťan nakonec před skonem viděl jen mou nehybnou tvář v rudém stínu.

Jak Tom rostl do síly, jeho otec slábl a chřadl. Opouštěla ho vůle žít. Tom byl z těch lidí, kteří se nedokázali smířit s tím, jak málo jim bylo dáno, a rozhodl se mít víc. Rozhodl se žádat spravedlnost.

„Já ale nechci přijmout osud, který mi někdo přidělil," prohlásil jednoho dne Tom. „Chci si vytvořit vlastní."

Tak mi to vyprávěl jeho starý otec po popravě. Myslím, že se se synem setkal brzy. Alespoň v to doufám. Ne mou vinou ovšem.

Den po svém prohlášení přetáhl Tom přes nos černý šátek a za tmy vnikl do domu bohatého kupce. Vyvázl bez problémů. Ráno bylo pozdvižení. Ano, to si dobře pamatuji. Kupec náramně zuřil. Tom dorazil domů s penězi. Otec se bál pravdy, ale neptal se. Nehádal se. Tom se mu pokusil nenápadně nakoupit jídlo. Vydařilo se.

Tom však udělal chybu. Tolik se mu zalíbilo krást u kupce, že se tam druhé noci vrátil. Neměl to dělat. Ale on nebyl spokojený. Chtěl víc. Takoví už lidé bývají. Té noci se kupec probudil. Spatřil v šeru mizející postavu a měl jasno. Neviděl zloději do tváře. Ale stačilo mu, co věděl. Tom si uvědomil, že byl viděn, a shledal další vloupání zbytečným a příliš riskantním. Uplynul týden, než se znovu vydal do noci, ne však ke kupci. Kradl jinde – kde, to není důležité. Po městě se rychle rozneslo, že se v něm pohybuje zloděj.

Pak udělal Tom svůj největší přehmat. Příliš nakradeného utratil a trhovec pojal podezření. Druhého dne před domem starého otce stáli strážní a bušili na dveře. Vyšel otevřít Tom, otec byl nemocí a stářím připoután na lůžko a téměř nemohl vstát. Jak mladík otevřel, ozvaly se dva hlasy. Kupec a stánkař. Poznali ho okamžitě. Jeden podle tváře, druhý podle vyzáblé postavy. Tak se ocitl v žaláři.

Občas z dlouhé chvíle chodívám za odsouzenci, někdy s nimi promluvím, jindy mlčím a pozoruji je. Nic necítím. Lítost, bolest, pohrdání, soucit? Zbytečné rozptýlení. Nepřípustné pro mou profesi.

Tom plakal. Viděl jsem ho v temné žalářní komůrce třikrát, jedinkrát jsem vešel dovnitř a mluvil s ním. Řekl mi, jak se tam dostal. Naříkal. Prosil. Snažil se mě přesvědčit, že nic zlého neudělal. O tom přesvědčuji já sám sebe po popravách.

Poseděl si na chladném kameni necelý týden, než mi ho vojáci přivedli o poledni na prkenné pódium. Zahlédl jsem v davu starého muže – jeho otce. To jsem ještě nevěděl, kdo to je.

Mladík předstoupil ke mně na padací dvířka a naposledy mě prosil o záchranu. Mlčel jsem. Nejsem tu od toho, abych mluvil. Konám, plním svou práci.

„Chceš ještě něco říct, zloději?" vřískal kupec a zlostně mával rukama. Byl směšný.

„Omlouvám se," zněla Tomova poslední slova. Jeho pohled byl zakleslý do toho otcova. To jsem věděl. Zlodějíčkovi po tváři stekla slza.

„Na to je teď pozdě," zakrákal kupec. Oči se mu roztáhly a zazářily v očekávání cizí smrti. „Kate!"

To byl můj signál. Udělal jsem krok vpřed a přetáhl jsem odsouzenému provaz přes hlavu. Viděl jsem, jak polkl. Přitáhl jsem lehce smyčku. Jedna z prvních věcí, kterou jsem se naučil. Smyčka.

Poodstoupil jsem a položil ruku na páku. Kupec natěšeně zvedl ruku a rázně s ní švihl dolů. Posunul jsem pákou a Tomovy nohy se propadly se zvukem napínaného provazu. Nesdílel jsem kupcovu radost. Kdybych nebyl, co jsem, řekl bych, že se mi ten mladík, který se teď přede mnou zmítal a dusil, celkem zalíbil. Byli jsme si podobní.

Pak znehybněl a dál se jen jemně houpal ve větru.

Taková je moje práce.