Katovy příběhy

Příběh sedmnáctý: Matka

Jen málokdy mohu opravdu říct, že bych k odsouzenci u svých nohou dokázal cítit obdiv. Pravdou je, že jsem v sobě nikdy příliš nedržel žádné pocity, a to ani vůči odsouzencům na smrt. Nedostal jsem za úkol je litovat, a tak mi na tom nesešlo. V některých výjimečných případech jsem si dovolil pocítit jakousi blízkost s odsouzencem. Ve vlastnostech mnoha z nich se zvláštně odrážely mé vlastní. Párkrát došla na řadu i očekávaná lítost, ale přešla hned po vykonání rozsudku. Dopsal jsem příběh a už se k němu nevracel – až teď.

Během odpoledne po povstalecké výhře však bylo něco jinak. Tedy, na celém dni bylo něco nezvyklého a znepokojivého. Ale když jsem předstoupil před tuto ženu, bylo to úplně jiné. Na řadu přišla samotná královna.

Čekal jsem, že se bude vzpírat a řvát jako její teď už zcela nepříčetný manžel. Nebo že bude protestovat či prosit o milost, jak to dělají mnozí, když mě zahlédnou vcházet na pódium. Avšak setkal jsem se s jediným dlouhým hlubokým pohledem zlomené ženy, která i v posledních minutách zůstávala stejně elegantní a silná jako vždy. Její pověstná krása vzala za své – o to se postaraly četné rány rozlíceného davu. Šaty měla rozervané a na mnoha místech nasáklé krví a špinavé od hlíny a prachu. A přesto v její tváři či snad držení těla zůstávalo vše z božské ladnosti, kterou si uchovávala po celý život.

Její příběh byl pozoruhodný, stejně jako všechny příběhy, které vyprávím, a také trošku jinak. Vyprávěl jsem už slova chudáků i bohatých. Ke královně však měli všichni velmi daleko. Jistě, před Smrtí jsou všichni lidé rovnocenní. Ale jejich příběhy se stále velmi liší.

Královna Sianna byla vskutku působivá žena. Narodila se do bohaté šlechtické rodiny, důležité natolik, aby se jí dostalo v mládí vzdělání a určitého postavení, a zároveň natolik nedůležité, aby to nikomu kolem příliš nevadilo. Místo po králově boku si vydobyla zejména svými pověstnými intrikami, šikovností v politice a podle některých také v králově loži. V mládí bývala její krása pověstná a mnoho mužů se ji proto snažilo získat. Jí na nich ale nesešlo. Věděla, že dobrý sňatek jí musí především přinést moc a postavení. A tak se jí podařilo získat to nejlepší.

Podle toho, co jsem slyšel, byla králi dobrou ženou, přestože lásky v jejich spojení bylo pramálo. Ale tak už to mezi výše postavenými chodí, že? Ať tak či onak, Sianna byla nesmírně schopnou ženou především na poli diplomacie, dávala si však dobrý pozor, aby svého manžela navenek nezastiňovala. Měla to vše výborně promyšlené.

Ale jako od ženy – a tím spíše ženy krále – se od ní především očekávalo, že dá trůnu dědice. Mateřské povinnosti ji na nějakou dobu ztížily působení mezi šlechtou, ale ani tak se nevzdávala svých ambicí.

Její první dvě děti se nedožily dospělosti, snad ani věku, kdy dokázaly chodit. Inu, některé životy si můj drahý adresát vyžádá mnohem dříve než jiné. Neptejte se mě, jaký je v tom řád.

Pro Siannu jakožto pro matku to byla těžká rána, ale dokázala utrpení rychle zakrýt svou běžnou maskou sebevědomé a nezdolné panovnice. Až třetí dítě přežilo kojenecký věk a dalo královně novou naději do života a trůnu naději na následníka. A vy stejně jako já už moc dobře víte, kdy na papír s poslední tečkou dopadlo pero píšící jeho život.

Dokud byl princ naživu, byla Sianna plná života a energicky spřádala plány a vedla království jako nikdy předtím. Nějaký čas dokonce zvládala kontrolovat pozvolný pád svého manžela do šílenství, které je nakonec všechny stálo hlavu. Ale i to vše bylo nakonec moc. Jediným světlým bodem jejího života zůstal její drahocenný syn.

Naděje je zvláštní věc. Lidé vědí, jaký život dokáže být, a přesto se s tím nedokáží smířit. Ale uznávám, někdy to může být obzvláště náročné. A tak doufají. Sní. Ba až věří, že když byla minulost strašlivá, budoucnost bude v jejich očích lepší. A přitom nevidí, že je dál čeká jen ten samý život, s jakým se potýkali doteď. A nakonec? Ta samá smrt.

Když princ zemřel rukou vraha, jenž usiloval o život jeho otce, Sianně se zhroutil svět. Zůstala sama, obklopená nebezpečnými stíny, nestálou šlechtou a manželem, který den ode dne víc a víc propadal hlubinám šílenství. Zbyla jí jen tvář sebevědomé a krásné královny, kterou se bránila před světem, jako se uvězněný člověk chrání rukou proti záři plamenů, které ho obklopují.

Proto možná neprotestovala. Když jsem na ni pohlédl, viděl jsem bolest, ano. Ale věděl jsem, že ani kapka z ní není mou vinou. Smrtelné šrámy už byly na svém místě. Pouze jsem přišel to celé ukončit.

Zajímalo by mě, a nejsem první, co je „na druhé straně". Je snad tam, v pomyslné náruči Smrti, lépe? Nachází tam lidé konečně klid a svou vytouženou spravedlnost?

Pokud existuje posmrtný život, jak vypráví mnohá náboženství, moc spravedlnosti v tom být nemůže. Nezaslouží si snad milující matka rozervaná životem na kusy možnost pro jednou v klidu spočinout, místo aby šla dál po nějaké zešedlé pláni a svou bolest, před níž toužila uniknout, si musela nést jako břemeno s sebou? Mnoho lidí hledá ve smrti vykoupení. Zajímalo by mě, jestli ho najdou.

Pokud je po smrti něco víc, je to nesmírná škoda. Je to jako by někdo vzal krásný dokončený příběh, a začal do něj znovu psát. Ale ten příběh už je hotový, nemá mít pokračování.

Někteří nabízejí zvláštní myšlenku znovuzrození. Že se duše zemřelých opět vracejí do našeho světa a rodí se nanovo. Pokud je tomu tak, pak přiznávám, že jsem zklamán. Jen jedinkrát je to vyčerpávající.

Vše z toho však bylo královně jedno. Nezáleželo jí už na ničem, neměla už co ztratit a jedinou poslední možnost úniku snad dokonce vítala. Co sešlo na tom, jestli je po dopadu sekyry něco jiného. Nezbývaly jiné cesty. Jen jediná, po níž se nedá jít zpátky.

Potřetí za ten den jsem vstoupil na pódium se známým nástrojem v rukou. Řečník domluvil a pokynul mi k vykonání mé povinnosti. Bylo mi jedno, o čem mluví. Snad řečnil o hříších těch, jejichž duše jsem toho dne doručoval. Možná to byla slova povzbuzení pro lidi, kteří společně dokázali změnit svět. Či jen obrátit jediné království naruby.

Poprvé a zároveň naposledy jsem pohlédl zpříma do očí královny, než ji povstalečtí vojáci strhli na kolena a její hlavu přitiskli ke špalku. Měla mrtvé oči, snad jen s ozvěnou doznívající bolesti, s níž ji život zanechal. V koutcích zarudlých očí se jí leskly zbytky slz, avšak neplakala. I v poslední chvíli stála hrdě a vzpřímená, pouze pohledem přiznávala svou porážku. Žila jako královna. A když nezbývalo nic jiného, hodlala tak také zemřít.

„Pevnou ruku, kate," řekla tichým hlasem.

Zvláštní. Ještě nikdy nikdo mi v mém povolání takhle nepopřál.

Pomalu jsem přikývl a postoupil vpřed. Nevím, co očekávala, když jí tvář padala na špalek. Možná doufala, že se konečně znovu setká se svým synem. Možná před sebou už viděla zářivé nebeské království, v němž bude mít možnost vše nechat za sebou. Anebo nemyslela na nic. Před očima měla jen tmu a hlubokou nicotu, která ji brzy měla pohltit. Jako otevřená náruč.

Ťaljsem přesně.