Katovy příběhy

Příběh třetí: Trest za dobrosrdečnost

Tenhle den mi ukázal, kam až dokáže lidská krutost a nenávist zajít. Lidi si neustále berou životy navzájem. Někdy nechávají mě, abych je vzal za ně. Ale jaký je v tom zabíjení smysl? Netuším. Možná to netuší ani ti ostatní.

Třeba existuje osud. Nějaká síla, která vám na počátku života určí cestu, kterou budete kráčet. Cesty některých mají předepsány tragický konec. Cesty jiných se s nimi kříží a ty konce zajišťují. Taková je moje práce. Povinnost. Vyvolil mě osud? Či sama Smrt, jako svého doručovatele? Nejspíš na tom nakonec nesejde.

V ten den jsem popravil mladou dívku. Ptáte se, čím se provinila? To je prosté. Pomohla člověku.

Ve městě žil muž jménem Lam. Byl to obyčejný rolník, kterému už nějaký ten rok nebylo třicet. Měl rodinu – manželku a tři děti. A jeho osudem nejspíš bylo zemřít v agonii. Postihla ho smrtelná nemoc. Jeho cesta mohla skončit tady – nikdo mu nedokázal pomoct, posledních několik dní strávil na lůžku se strašlivými příznaky choroby a podle slov některých prý blouznil o temné postavě v plášti, která se vždy tiše zjevila v rohu místnosti, když nikdo jiný nebyl kolem. Vy až asi víte, o koho jde. A pro mě je to stará známá.

Jak jsem říkal, osudem některých lidí je ukončovat cesty těch ostatních. Jenže pak jsou tu další lidé. Jejichž osudem je ztracené cesty obnovovat a pokračovat v nich. Obě skupiny podle mě mají určitý dar.

Zala patřila do té druhé. Byla to mladá a krásná dívka s dlouhými zlatými vlasy, které se třpytily na slunci, a úsměvem, jenž dokázal léčit srdce tak, jako její masti tělo. Byla tak nevinná, až mi to někdy přijde nesmyslné. Víte, za tu dobu, co dělám tuhle práci, jsem se naučil jednu věc. Světu vládnou lháři, podvodníci a zabijáci. A s úsměvem na tváři a komplimentem na rtech mezi ně nezapadnete.

Nebylo jediného nemocného člověka, kterému by Zala mohla odepřít pomoc. A tak se přirozeně dozvěděla i o Lamovi. Chodila za ním od té chvíle každý den po celý týden a nedbala přitom na pochyby ostatních. Každý už si myslel, že chorému není pomoci. Že na něj jen Smrt zrovna nemá čas. Všichni se mýlili.

Zala uspěla přes nepřízeň lidí i osudu. Lam sedmého dne vstal, ve tváři zdravou barvu jako dřív, a vyšel z domu přivítat slunce. Lidé byli v šoku. A padlo jen jediné slovo díků směrem k Zale. Vyslovil ho Lam. A ostatní? Děkovali bohům, nebo kdo ví čemu, nebo jen neměli slov. Nikdo si neuvědomoval, že přežití jejich otce, manžela a přítele způsobily Zaliny léčitelské schopnosti.

Vděk je přeceňovaný. Mně nikdy nikdo nepoděkoval za odvedenou práci – a já to také nikdy nepotřeboval. Dostal jsem zaplaceno a pokaždé beze slov odešel. Znám dvé místo na tomhle světě a budu tam pevně stát do jeho konce. Jiní lidé bývají nespokojení. Chtějí víc, chtějí něco jiného. Ale proč? K čemu jim to je?

V den onoho zázraku jsem událostem kolem sebe nevěnoval pozornost. Většinu jsem se jako vždy dozvěděl až později. Tentokrát to bylo při nahodilé návštěvě věznice. Občas si tam prostě chodím povídat s lidmi, kteří se se mnou mají nakonec setkat. Sbírám příběhy.

Tak se stalo, že jsem v jedné z cel našel Zalu, zhroucenou na dřevěné lavici, oči rudé od pláče. Zeptal jsem se, zda něco ukradla. Zavrtěla hlavou. Ptal jsem se, jestli někoho zabila. Stejné gesto hlavou.

„Právě naopak," vzlykla. „Já jsem vytrhla člověka ze spárů Smrti. A za to mě označili za čarodějnici!"

Vyprávěla mi, co se událo, a já poslouchal, jako vždy. Většině lidí udělá dobře, když se před smrtí někomu svěří. Já to chápu.

„A za tohle mám jít pozítří na hranici," zakončila vyprávění teskně. Pak vzhlédla – pamatuju si pohled těch jejích krásných zelených očí, kde se svářil vztek, strach a beznaděj. Promluvila tak, až jsem se málem zachvěl. „Musíte mě zabít. Prosím. Jen to udělejte rychle a bezbolestně, to je moje poslední přání. Já nechci umřít v..." S tím se jí zlomil hlas. Myslím, že na ten nikdy nezapomenu. Stejně jako na její pohled, plný tolika pocitů.

Slíbil jsem jí to. Nemohl jsem to udělat rovnou – bylo by to podezřelé. Vrátil jsem se až několik hodin před popravou. Pár mincí stačilo strážným, kteří ji měli odvést na popraviště, k tomu, aby se ničemu nedivili. Jak ubohá je ta jejich honba za penězi...

Vešel jsem do cely. Byla připravená, viděl jsem to na ní. Smířila se s koncem. Přistoupil jsem blíž a ona vstala z lůžka.

„Bojím se," přiznala. Mlčky jsem jí přiložil dlaň na tvář. Nechala se ukolébat tím dotekem. Věděla, že je to poslední věc, kterou ucítí. Zlehka jsem ji chytil i druhou rukou a pak prudce trhl. Ten pohyb jsem znal a dokázal ho provést naprosto přesně. Zhroutila se k zemi a já ji zachytil v pádu.

Když jsem později přikládal hořící pochodeň k vysoké hranici, u kůlu stálo přivázané jen bezduché tělo. Pozůstatek dívky, které osud vyvolil strašlivý konec. Nebo to možná byli ostatní lidé.

Dav křičel různé věci – jednotlivé výkřiky zanikaly v hluku desítek hlasů. Omlouvala je neznalost. Ubohé nemyslící ovečky.

Uplynula nějaká doba. Pak jsem zjistil pravý motiv Zaliny popravy. Jedna bohatá měšťanka měla podezření, že chce Zala svést jejího manžela, kterého před nějakou dobou vyléčila. A možná se i bála, že její muž k pohledné léčitelce také něco cítí. Tak využila všeobecného zmatení, když Zala přemohla Smrt, a označila ji za čarodějnici, aby si ji mohla odklidit z cesty. Dav se samozřejmě přidal.

Ach,ti lidé, kteří nikam nedojdou, dokud jim někdo jiný neukáže směr. A pak stejnějen slepě kráčejí.