Katovy příběhy

Příběh desátý: Stříbrné lžičky

Je až zvláštní, jak banální se mohou zdát důvody lidí k vynesení rozsudku na ukončení něčího života.

Bylo to až mnohem později, kdy jsem si konečně uvědomil skutečnou příčinu smrti dívky, kterou jsem popravil toho dne za prostou krádež. To ale nejsou slova pro tento příběh.

Kaja pracovala na královském hradě jako služebná, pomáhala celý přepychový komplex udržovat v čistotě a pořádku a občas pomáhala i v kuchyni, pokud to bylo potřeba. Právě tam došlo k příhodě, která následně vedla až k našemu setkání na popravišti.

V době její smrti jí bylo sotva dvacet let. Rodinu neměla a ani si na ni nepamatovala. Podle jejího vyprávění veškeré vzpomínky sahaly jen k jejímu životu v městském sirotčinci. Nevěděla, co se jejím rodičům stalo a nikdo jiný si pro ni nepřišel.

Jak čas plynul, dívka byla zralá pro práci, kterou nakonec našla právě v královském sídle jako služka. Pro nic víc ji život nepřipravil a ona si nestěžovala. Práce jí dávala vše, co potřebovala k životu, a ona tak byla spokojená. Tak tomu bylo po několik let.

U každého příběhu si vždy jasně zapamatuji několik věcí. Vždy se opakují a rád je pozoruji. Jednou z nich je den, kdy odsouzence poprvé navštívím v cele.

Kaja tenkrát ležela na nepohodlné vězeňské pryčně, tvář utopenou v slzách. Když jsem vstoupil, lekla se mě. Myslela si, že už jdu pro ni, ale uklidnil jsem ji a zapředl hovor, jak to dělám vždy při svých návštěvách žaláře. Jakmile měla něco na zabavení mysli, pláč postupně ustal a ona začala vyprávět.

„Chtěla jsem se pomstít," přiznala hned jako první a popotáhla. „Taře, naší kuchařce. Byla na mě strašně nepříjemná, a dokonce mě i párkrát uhodila. Říkala mi, jaké jsem nemehlo, a když jsem kvůli jejímu bití něco upustila, začala na mě křičet o to víc a dělala, jako by to všechno byla moje chyba. Byla jsem naštvaná, chtěla jsem jí to nějak vrátit."

Ach ano, pomsta. Ta stejná lidská představa spravedlnosti a vzájemného vyrovnání, se kterou se setkávám tak často. Připadá mi naivní a idealistická. Zbytečná. Vyvolává mnoho konfliktů mezi lidmi navzájem. Mohou si za to sami, a pak se diví, křičí a kopou kolem sebe.

Kajin plán byl prostý. Ukrást v kuchyni stříbrné příbory a následně to navléct tak, aby to vypadalo, že krádež provedla Tara kvůli krátkozraké vidině bohatství nebo něčeho podobného. Moje příběhy mají jednu malou nevýhodu. Víte, jak skončí.

Do kuchyně se po půlnoci dostala bez problémů a lžičky se jí podařilo ukořistit.

Jako vždy, přišla i tentokrát chvíle, kdy se celý příběh začne rychleji přibližovat svému konci. Kaja ukryla lžičky ve své komůrce a chystala se je následně schovat do té, která patřila Taře. Potřebovala pro to využít okamžik, kdy Tara ve svém pokoji nebude, takže musela počkat až do rána.

S vzácnými příbory skrytými v zástěře se ve dne vydala k Tařině pokoji pod prostou lží, že byla poslána tam něco donést. Stačila na přechytračení kohokoli, kdo by se jí po cestě na něco ptal. Nestačila však na samotný osud.

Občas mi připadá, že některé příběhy podle něj ani dobrý konec mít nemají, ať se člověk snaží jakkoli. A někdy stačí málo k tomu, aby ten dobrý konec nikdy nepřišel. V Kajině případě stačily trochu kluzké schody a nepříhodně procházející voják pod nimi.

Nabídka pomoci se rychle změnila v zatčení, když voják shlédl rozsypané lžičky a věci si spojil.

„Byly to jenom hloupé lžičky, komu na nich záleží?!" rozkřikla se na mě v žalářní cele a slzy smáčely její tvář nanovo. „Pak by se zase vrátily, nechtěla jsem je vážně ukrást, jen... způsobit lehké problémy Taře za to, co mi udělala."

Lidé často nedomýšlejí své činy vedené záští. Vidí tu okamžitou potřebu pomsty a vzájemné srovnání a na ničem jiném jim nezáleží. Slýchal jsem příběhy hrdinů, kteří byli vedeni touhou po pomstě na dlouhá dobrodružství, jen proto, že někdo zavraždil jejich otce, matku či milovanou. Přineslo jim konečné vykonání své pomsty klid? Štěstí?

„Nikdo mě neposlouchal," vzlykala Kaja na dřevěné pryčně. „Králi to bylo jedno. Byla jsem jen zlodějka v jeho domě, kterou tam nemohl strpět. Moje vyprávění a přesvědčování byly k ničemu."

To mě na tomto příběhu zaujalo nejvíc. Rozsudek vyslovil sám král. Že by se snížil ze své naduté pozice moci a uznal svůj čas hodný jedné ušmudlané zlodějky? Přestal snad v lidech vnímat rozdíly, které tam nejsou?

Ne. K ničemu takovému nedošlo. A já jsem si to uvědomil až příliš pozdě, mnoho dní poté, co jsem přestal přemýšlet nad případem mladé služebné, která se chtěla pomstít kuchařce. Králi se jen někdo mimoděk zmínil o této drobné situaci a on bezmyšlenkovitě rozhodl pro smrt.

S tou kuchařkou jsem dokonce mluvil. Každý má v davu někoho, kdo pro něj truchlí. Na této popravě jsem v davu rozeznal několik služebných a kuchtiček z hradu, a nakonec podle popisu i Taru.

Když jsem s ní mluvil, v hlase měla vinu a nesmírný žal. Litovala všeho, co kdy Kaje udělala a zpytovala svědomí. Dušovala se, že nikdy neměla ponětí, kam až to může zajít. To ale mrtvé dívce k ničemu nebylo.

Král se objevil i na samotné popravě. Toho jsem přehlédnout nemohl. Díval se, jak jeho regent vyřkl provinění a rozsudek a sledoval, jak se bezmocná dívka ve zbytečné prosbě zmítá na popravčím špalku.

„Byly to jen lžičky a chtěla jsem je zase vrátit! Prosím!"

Její slova však nenacházela uši ochotné naslouchat.

Král se díval, když jsem zvedl sekyru. A jeho kat ho nezklamal.