Karyan

Neohrabanec

Berlín, červen 1921

Soghomon přestál dlouhé tři měsíce ve vazbě vcelku obstojně. Jeho případ vzbudil přesně tu pozornost, která byla žádoucí. S několika právníky, kterým nebylo lhostejné, jak se zametlo s pravdou o arménských obětech, se připravovali na dnešní den, kdy měli soudit Soghomona za vraždu bývalého velkovezíra Talaat Pashi, jehož tribunál v Konstantinopoli uznal vinným a odsoudil k smrti za organizování vysídlování a vyvražďování arménského lidu.

Připadala jsem si jako úplný neohrabanec, když jsem se po šesti letech soukala do letních šatů, které jsem si vypůjčila z prádelní šňůry jakési slečny.
Posadila jsem se do první řady na kraj. Dnes měl soud vynést rozsudek. Ošila jsem se, lidské tělo mi nebylo příjemné ani za mák.

,,Nepovažuji se za vinného, protože mé svědomí je čisté. Zabil jsem muže, ale nejsem vrah," dokončil svou obhajobu Soghomon.
Ohlédl se na mě. ,,Ať soud rozhodne jakkoliv Karyan, zvládli jsme to," pokračoval v myšlenkách.

Přikývla jsem.

Obhájci vedli dlouhou řeč, jedna věta však vyvolala bouřlivý potlesk a dupání v soudní síni. ,,Proč je zabití milionu lidí menším zločinem, než vražda jednotlivce?"

Dvanáctičlenná porota se radila sotva hodinu, než se vrátila s rozsudkem.

V místnosti zalité sluncem panovalo napjaté ticho, vydýchaný lepkavý vzduch byl cítit potem a nejistotou.

,,Nevinen!"