Karyan

Duch

Prsty se mi lepily zasychající krví k sobě, každý sval v těle ochromila nikde nekončící bolest. Snažila jsem se překřičet zvuky ve vlastní hlavě- pláč, nadávky, střelbu, drkotání vozu po vymleté cestě, a z očí si vydrapat nezapomenutelné obrazy.

Temnota se střídala s agónií, když jsem na okamžik nabyla vědomí, prosila jsem Smrt, aby si pro mne přišla.

Nepřišla. I ona mě opustila.

Drkotala jsem zuby, schoulená na kraji jeskyně s výhledem do kraje. Do úplňku scházel den, možná dva. Bylo mi to jedno. Všechno bylo. Zůstala jsem sama.

Zaječela bych hrůzou, kdyby mi zůstala trocha síly. Místo toho jsem bez většího zájmu pozorovala blížícího se vlka. Možná tohle byl můj osud, ne osmanští vojáci, ale přerostlý čokl s huňatým stříbřitým kožichem a černýma smutnýma očima.

,,Přežilas," ozvalo se mi v hlavě jemně, když se čumák zastavil v úrovni mých očí.

,,Já... nevím," přiznala jsem se popravdě. Poslední dny mi připomínaly popis očistce.

,,Co jsi zač?" Zeptala jsem se nejistě, ,,duch? Mardagayl?"

,,Oboje a ani jedno," povytáhl pysky v polovičatém zubatém úsměvu.

,,Nemáme moc času, musím ti toho hodně vysvětlit," sedl si naproti mně.

,,My?" nechápala jsem.

,,My, Karyan. Protože co jsem já, budeš ty a mne už nebude více."

*mardagayl- arménsky vlkodlak